Letošní Drsoň měl stejné pořadové číslo jako jeden z nejslavnějších králů v dějinách, a i když se o něm na rozdíl od zmíněného monarchy nebudou ještě za tři sta let točit filmy a psát romány, tak aspoň něco málo by se z něj na paměť budoucím generacím zachovat mělo. A i toho slunce bylo poměrně dost.
Letošní Drsoň byl již třináctým v pořadí. Pokud se chcete dozvědět, jestli se tato pověstmi opředená číslovka projevila na jeho průběhu, pak jste na správném místě.
Podzimní prázdniny s Campamentem snad odjakživa představovaly ten typ akce, na kterou se všichni dlouho těší a na kterou dlouho vzpomínají. Jenomže tok času se nedá zastavit a pro generaci bývalých vedoucích, dnes již pánů v letech a usedlých otců rodin, se z podzimek stala už jen milá vzpomínka.
Jak se ukázalo loni, má čtyřdenní varianta Drsoně, tedy společného puťáku určeného pro starší chlapce a muže z řad členů a příznivců Campamenta, i své výhody. Díky těmto pozitivním zkušenostem jsme letos mohli využít toho, že dva z nás trvale žijí v Brně, a vypravit se na dalekou jižní Moravu.
Byl pátek 2 hodiny odpoledne a sedmičlenná část výpravy se sešla na Hlavním nádraží a společně vyrazila vlakem směr Beroun. První komplikace přišly hned ve vlaku, kdy jsme místo jedním vlakem hodinku jely kvůli různým technickým poruchám vlaky třemi asi dvě hodiny. V Berouně hned u “hlaváku” již čekala druhá část výpravy o 5 děvčatech z Karlových Varů a 1 Natce z Hostivic. Ve městě jsme doplnily krosny zásobami jídla a některé z nás i oblečením z luxusního sekáče. Nabraly jsme síly v tamní restauraci a vydaly se vlakem dále na Křivoklát, kde nám začal puťák v pravém slova smyslu.
Letošní Drsoň, tedy puťák určený pro starší chlapce a muže z řad členů a příznivců Campamenta, byl již desátý v pořadí. To bylo samozřejmě nutné nějakým způsobem oslavit, proto jsme se letos vypravili do míst, kde tato tradice před devíti lety začala, přičemž trasu, kterou jsme tehdy ušli, jsme si ještě o několik kilometrů prodloužili.
Tentokrát jsme se rozhodli jet místo do Vratislavic nad Nisou do vesnice Jistebnice poblíž Tábora. Sraz byl ve čtvrtek 28. října na Hlaváku. Cesta proběhla hladce a v pořádku jsme dorazili na faru u kostela sv. Michaela. Bylo nás asi 15 plus vedoucí.
K zajištění povznesené nálady i ve vypjatých chvílích po padesáti kilometrech chůze obtížným terénem, kdy vzpomínky na denní světlo zdají se být jen škodolibými hříčkami naší představivosti, povolala naše skupina poutníků pěvce a hudebníka – slovutného Čendu von Ukulele, autora tohoto textu.
Sraz byl tentokrát u Národního divadla. Když všichni dorazili, rozdělili jsme se do šesti týmů. Pak jsme se přesunuli do podchodu u Divadelní ulice, a tam jsme zahlédli Richarda, kterého někdo pronásledoval (později jsme se od Richarda dozvěděli, že to byli dva nájemní zabijáci – Croup a Vandemar).
Všechno jednou končí, takže jsme se letos rozhodli již tradiční Pacov vyměnit za Vratislavice nad Nisou blízko Liberce. Letos jsme proto neodjížděli jako obvykle z Roztyl, ale z Černého Mostu. Celkem nás bylo kolem třiceti.
Ke konci léta neodmyslitelně patří Babí léto v Žíchovci, stejně jako tábor k létu, Drsoň k jaru a podzimky k podzimu. Tématem letošního ročníku byli komiksoví superhrdinové.
Slivice se nachází necelých padesát kilometrů od Prahy. Dalo by se tedy čekat, že nebude těžké se tam dostat. Ale natvrdlost některých dopravců a jedna malá železniční výluka dokázaly změnit jednoduchou cestu na napínavou okružní výpravu, ze které by měl radost i Jules Verne.