Letošní Drsoň byl již třináctým v pořadí. Pokud se chcete dozvědět, jestli se tato pověstmi opředená číslovka projevila na jeho průběhu, pak jste na správném místě.
Na úvod snad můžeme vynechat takové to klasické „Jako již tradičně na přelomu května a června“, protože každý už snad ví nebo aspoň tuší, co si pod pojmem Drsoň představit. Takže se prostě v pátek odpoledne vecpalo šest týpků (Atlet, Řepa, Marek, Vítek, Davidos a Kuba Kalina) do klasicky přecpaného Západního expresu, zabralo svá předem vyhrazená místa a vyrazilo směrem západní Čechy (jaké překvapení, když se vlak jmenuje Západní expres, že). V Plzni jsem přistoupil já se zásobami pitiva na doplnění a po výměně lokomotivy a odpojení několika zadních vagonů jsme společně pokračovali do Domažlic. Ve městě, o němž známá lidová píseň praví, že žádnyj neví, že je to německy Taus, jsme sice málem nastoupili do špatného autobusu, ale nakonec jsme přestup zvládli, na rozdíl od dvou chlapíků, kteří autobus doběhli jen díky tomu, že mu na první křižovatce skočila červená na semaforu. Při nákupu jízdenek nás trochu znejistilo, že na objednávku učiněnou vůdcem výpravy (kterým ovšem nebyl Řepa) „Sedmkrát Česká Kubice“ se paní řidička zeptala, jestli „Česká Kubice, pošta“ nebo „Česká Kubice, škola“, avšak vůdce výpravy (kterým ovšem nebyl Řepa) bez zaváhání objednávku specifikoval slovy „to, co je blíž hospodě“. Nakonec se během jízdy ukázalo, že na území České Kubice leží snad půlka zastávek této linky, ale zvládli jsme vystoupit na té správné. Blízkosti restauračního zařízení jsme pochopitelně využili k doplnění tekutin a také k prvnímu pokochání se pohledem na okolní krajinu, která se nám po následující dva dny měla stát domovem. Ještě stále plní sil a sebevědomí jsme vzali na lehkou váhu i varování místního štamgasta, který, spatřiv naše obdivné pohledy klouzající po okolních vršcích, nás informoval, že „Támhle je Německo, klucí, tam nechoďte nebo vás tam pffff“ dokončil větu gestem naznačujícím střelbu z pistole. Zjevně seděl na zahrádce hospody už někdy od osmdesátých let a změny, k nimž ve vnějším světě došlo, nějak nezaznamenal. Jak se ovšem mělo ukázat, neměl být jediným člověkem s pozdně normalizačním myšlením, na kterého jsme během cesty narazili. Leč nepředbíhejme a vydejme se v klidu na první nocoviště, kam jsme za houstnoucího soumraku dorazili. Jednalo se o naprosto luxusně vybavené stanoviště s několika stoly, lavicemi a ohništěm, čehož jsme promptně využili a v chlapském pokecu strávili v záři plamenů několik příjemných chvil, než jsme se uložili do spacáků. Ještě předtím neopomněl Řepa všem připomenout, aby si nezapomněli vypnout na mobilu budík a umožnili tak ostatním vyspat do sytosti.
Co nastalo ráno, asi tušíte. Poklidné ticho probouzejícího se lesa, šumění větru v korunách stromů a cvrkot ranních ptáčků zpěváčků byly náhle přerušeny jakýmisi záhadnými zvuky, u kterých se posléze ukázalo, že se jedná o zapomenuté nastavené buzení na mobilu. Schválně jednou hádejte, o čí mobil šlo, napovím, že nikoli o ten vůdce výpravy. Dotyčný hříšník se hájil tím, že můžeme být rádi, že se ozvala ještě celkem poklidná melodie a nikoli rachot bubnů, neboť má prý na budíku nastavenou náhodnou volbu probouzecí melodie. Jeho štěstím bylo, že většina účastníků v tu dobu už stejně spánek jen předstírala, protože nikdo nechtěl být tím prvním, kdo bude ostatní svým příkladem tahat ven ze spacáků. Když pak dotyčný vytáhl z batohu Samanthou upečenou bábovku, bylo mu definitivně odpuštěno. Bábovka to byla totiž klasicky vynikající (a moc Ti za ni, Samantho, děkujeme), překvapením sobotního rána se ovšem stal Davidos, který z batohu vytáhl mokakonvičku a jal se vařit a následně servírovat kávu. Já jak známo tonuto nápoji neholduji, takže jsem nebyl schopen kvalitu kávy uvařené v polních podmínkách posoudit, ale ti, kdo okusili, si ji pochvalovali.
Po snídani jsme vyrazili na vrchol kopce Čerchova, nejvyššího vrcholu Českého lesa. Jednalo se o nejnáročnější úsek celého víkendu, ale vůdce výpravy (kterým ovšem nebyl Řepa) nám strategicky tento fakt oznámil předem a my se tak cestou mohli aspoň utěšovat myšlenkou, že horší už to za celý víkend nebude. Po strastiplných dvou hodinách se nám podařilo vrchol Čerchova pokořit, jak se ukázalo právě včas – sotva jsme si stihli zakoupit občerstvení (v nabídce nechyběla ani místní specialita chodský koláč, budete-li mít někdy tu možnost, neváhejte ochutnat), dorazil z druhé strany kopce linkový autobus a z něj se vyvalilo tolik aktivních důchodců, že provoz stánku s občerstvením na další minimálně půlhodinu zcela paralyzovali. Zvládli jsme i vystoupat na místní rozhlednu, vyhlídková terasa ale nepůsobila úplně bytelně a většina z nás se na ní raději nezdržovala déle, než bylo nezbytně nutné, čímž padly plány na pořízení společné fotografie. Čistě racionálně je samozřejmě jasné, že rozhledna musí procházet pravidelnou revizí a terasa se za normálních okolností s návštěvníky utrhnout nemůže, ale když mezi vámi a dvacetimetrovou hloubkou stojí jen prkna, mezi kterými prosvítá pohled dolů, dobře to člověku neudělá.
Spokojeni s občerstvením i s tím, že nejhorší úsek máme za sebou, jsme vyrazili na další pochod, cestou jsme obdivovali, po jak křivolaké a prudké silnici se musí autobus cestou na vrchol Čerchova a zpět dolů protáhnout, při průchodu Caparticemi jsme pohrdli možností zastavit se u místního stánku s občerstvením a s vidinou oběda v hospodě v další vesnici s pozoruhodným názvem Díly jsme pokračovali, s krátkou přestávkou u skalní vyhlídky, na kterou jsme se vyškrábali, abychom zjistili, že z ní nic vidět není, a navíc jsme u toho ještě parádně zmokli. Zjevně jsme ale při průchodu Caparticemi na sebe nevědomky přivolali hněv boha Baccha, neboť po příchodu k hospodě nám provozovatel dosti nevybíravě sdělil, že teplá jídla se podávají až od 17 hodin, takže bychom museli téměř tři hodiny čekat. Původní plán sice byl v hospodě přečkat bouřku, před kterou předpověď počasí varovala, ale protože obloha byla zatím stále jasná, plán jsme s ohledem na ochotu pána vydělat peníze zrevidovali. Nakonec se uvolil nabídnout nám alespoň frankfurtskou polévku (sestávající v podstatě jen z vařené vody a nakrájených párků) a utopence, jenže i když si většina účastníků dala obojí, hlad to stejně utišilo jen částečně. Závěrem celé série nepříjemných překvapení bylo placení útraty, kdy si pán za takovéto menu s jedním pivem neváhal naúčtovat 175 korun na osobu. Od sedmerého seslání nejhorší kletby na celou vesnici nevědomky zachránil Díly bodrý traktorista, který při předjíždění naší skupinky plahočící se zpátky do čerchovských lesů zastavil a zajímal se o to, kam jdeme a hlavně co tam pro pána krále budeme dělat, když tam nikde není žádná hospoda, „leda až v Šidlákově“. Potlačili jsme kolektivní zklamání, neboť téměř všichni jsme zadoufali, že zastavil, aby nám nabídl svezení na vleku, který za sebou táhl, a se zdvořilým úsměvem jej ujistili, že to určitě zvládneme.
S ohledem na slabší členy výpravy rozhodl její vůdce (kterým ovšem nebyl Řepa), že se vydáme kratší a horizontálně přívětivější cestou, avšak po několika kilometrech došlo k bezprecedentnímu případu rebelie, kdy jediné přítomné sourozenecké duo prosadilo změnu trasy ve prospěch náročnější varianty. Tím se kronikář výpravy, kterému se chvíli poštěstilo držet krok se zbytkem skupiny, ocitl opět na samém chvostu dění a cestu stoupáním si zpříjemňoval živými představami na téma „Jak se dříve v královském námořnictvu trestali vzbouřenci“. Situaci zachránil Vítek, jehož batoh se ukázal být bezednou zásobárnou sladkostí, které z ostatních přítomných nikdo neokusil tak dobrých patnáct či dvacet let – na mysli mám vexty, cukrované želé hady a jak se tyhle všechny laskominy našeho mládí jmenovaly. Na Vranovském sedle jsme si udělali další pauzu s mokakonvičkou, načerpali alespoň trochu sil a vyrazily na poslední do kopce vedoucí úsek dne, na rozhlednu Starý Herštejn umístěnou ve zřícenině hradu téhož názvu. Protože některým z nás sil už ubývalo, nabídl jsem se, že pohlídám celé skupině batohy, zatímco ostatní mi pak poreferují, co bylo z rozhledny vidět. Ovšem to, že z rozhledny bylo vidět, jak nad Čerchovem již leje jako z konve, nebylo úplně potěšitelné, takže jsme vyrazili směrem k plánovanému nocovišti s půvabným názvem Liščí domky. Jenže když jsme dorazili na místo, ukázalo se, že se zde usadila již jedna skupinka o docela vysokém počtu osmi lidí, z toho pěti dětí. To úplně nevypadalo na funkční koexistenci až do rána, tak jsme vzali zavděk možností zajít si pár set metrů a usadit se na noc přímo u pramene Radbuzy. Ukázalo se, že to byla nadmíru šťastná volba, neboť toto nocoviště bylo vybaveno prostorným altánkem s krásnou dřevěnou rovnou podlahou, na kterou jsme se s trochou dobré vůle dokázali všichni poskládat. Necelých pět minut po příchodu nás pak dostihla ona meteorology předvídaná a nad Čerchovem pozorovaná průtrž mračen, takže nezbývá než jen ocenit plánovací schopnosti vůdce výpravy (kterým ovšem nebyl Řepa). Řepovi budiž ale na tomto místě přičteno ke cti, že ihned po příchodu prozíravě schoval několik klacků pod podlahu altánku, takže jsme i zde mohli po dešti rozdělat na ohništi krásný oheň. Ovšem nejprve jsme vytahali z batohů zásoby dobrých hostinců a vzhledem k výše popsanému obědovému fiasku se bezesporu jednalo o ty nejlepší dobré hostince, jaké jsme kdy jedli. Káva z mokakonvičky a kolující tekutá hruška pak pocity té pravé chlapské sounáležitosti jen podtrhly. Blízkost pramene Radbuzy pak vyvolala v některých touhu po tělesné očistě, což u dalších probudilo zastydlou pubertu a jali se to obrazem dokumentovat, do toho nám atmosféru zpříjemnilo pár klipů nějakého nového Řepova hudebního objevu.
Nedělní ráno jsme si zpestřili debatou na téma, kdo v noci nejvíce chrápal, já teda nikoho neslyšel, ale našli se tací, kteří tvrdili, že údajně v jeden okamžik chrápali i čtyři z nás najednou. Ale tak co, chrápání k Drsoni patří stejně jako puchýře, Samanthina bábovka, kterou jsme toho rána ke snídani dojedli, a Vítkovy výpečky, které ten filuta ovšem vytáhl až poté, co se většina lidí nasytila, ale budiž mu to pro jeho vytrvalé zásobování nás všech sladkými pochutinami během pochodu odpuštěno. Pozorně jsme po sobě uklidili altánek a vyrazili kolem Liščích domků směrem na Šidlákov, kde se měla podle mapy i podle tvrzení traktoristy ze včerejška nacházet hospoda, kde jsme hodlali doplnit hladinu vitamínu B v krvi. Jenže hněv boha Baccha a pozdně normalizační myšlení místního obyvatelstva stále trvaly a po příchodu do Šidlákova v půl jedenácté nám personál hospody rezolutně odmítl načepovat cokoliv s odůvodněním, že se otevírá až v jedenáct. Aniž bychom tedy dostali v Šidlákově možnost přispět k růstu HDP, vyrazili jsme na poslední, zhruba desetikilometrový úsek do Bělé nad Radbuzou. Šlo se poměrně příjemně, většinou po rovině nebo z kopce, jen občas bylo nutné překonat menší převýšení. Pro urychlení cesty se Marek ujal role pána jeskyně a s různými účastníky hrál jednotlivě dračí doupě na tři minuty, kde se všechny souboje, zásahy náhod a podobné věci řešily zásadně způsobem „kámen, nůžky, papír“. Nepostřehl jsem, jak uspěli ve svých questech ostatní, ale mému hraničáři se zadaný úkol, totiž ukrást mapu ukazující cestu k dračímu pokladu, kterou vlastnil strašlivý a proslulý Řepoklan, splnit podařilo.
Příjemně ubíhající cesta byla náhle zatarasena elektrickým ohradníkem, turistická značka však ukazovala, že skutečně máme pokračovat dále. Vůdce výpravy (kterým ovšem nebyl Řepa) po chvíli přemítání rozhodl, že na louku vstoupíme, protože kdyby se tam pásla nějaká nebezpečná zvířata, byla by tu cedule „Pozor, bejci“. Žádná cedule, žádný býk, souhlasili jsme a jali se překonávat ohradník, ti mrštnější přeskokem, ti chytřejší ho odepnuli z držáku. Po chvíli se pod strání objevil cíl naší výpravy, jmenovaná Bělá nad Radbuzou, když vtom se přední voj naší výpravy složený ze tří Řepáků otočil na místě a s vyděšeným křikem „Bejk!“ prchal směrem k nám. Vyděšeni jsme se dali na úprk, aby se po pár krocích samozřejmě ukázalo, že si z nás ti tři vtipálci vystřelili. Překonávaje infarkt jsem je ujistil, že si to v reportáži náležitě vyžerou a že celý zápis nazvu „Reportáž psaná na Řepově oprátce“, ale mají štěstí, že jsem člověk smířlivý a že i když lidem nezapomínám, že měli jít do knihovny a nikoli k zaklínači nebo že mě nepozvali na svatbu, tak se na ně proto nevydržím zlobit dlouho.
Bez dalších příhod jsme dorazili poslední kousek cesty do Bělé, kde Řepu z nějakého důvodu zaujal tamní historický most přes Radbuzu a neustále se dožadoval nějakých informací o něm, a to tak vehementně, že jsme ve vzrušené diskuzi na téma, kdy vlastně probíhalo období baroka, málem přešli hospodu, v níže mezitím našel útočiště zbytek účastníků. A nutno podotknout, že návštěva této hospody představovala zaslouženou odměnu pro naše scvrklé žaludky a vyprahlá hrdla a že hospodský personál z širokého okolí by se sem měl povinně jezdit učit, jak se správně chovat k hostům. Jen udržet vážnou tvář v okamžicích, kdy k nám od vedlejších stolů zalétly útržky hovorů místního obyvatelstva na téma „Hele, Tondo, byls vůbec někdy v McDonaldu?“, bylo trochu náročné, ale tak život je přeci o vystupování z vlastní komfortní zóny, že.
Zpáteční cestu vlakem nám dráhy zpestřily předem avizovanou náhradní autobusovou dopravou a jedna paní informací, že Západní expres v Domažlicích na tento náhradní autobus při zpoždění nečeká. Naštěstí za provoz Západního expresu na německé straně hranice je odpovědná nějaká italská firma, takže expres nabral ještě větší zpoždění, než měl náš výlukový autobus, čímž jsme v klidu přestup stihli, zdvořile, leč suverénně přestěhovali pár německy hovořících cestujících, abychom mohli sedět pohromadě (toto jsme si koneckonců natrénovali už v bělské hospodě) a protože jsem opět vlak opustil již v Plzni, velmi chci věřit tomu, že se cestou do Prahy již nic zaznamenáníhodného nestalo.
Tak za rok zase znova a nebojte se k nám klidně připojit 😊