Podzimní prázdniny s Campamentem snad odjakživa představovaly ten typ akce, na kterou se všichni dlouho těší a na kterou dlouho vzpomínají. Jenomže tok času se nedá zastavit a pro generaci bývalých vedoucích, dnes již pánů v letech a usedlých otců rodin, se z podzimek stala už jen milá vzpomínka.
Lákavá kombinace státního svátku v blízkosti víkendu nicméně dala vzniknout myšlence vyrazit ve staré partě a strávit společně několik dní jako dříve. Aby nás paňmámy doma pustily, vzali jsme s sebou i naše ratolesti. Kuba domluvil pronájem fary ve Zdicích a už nic nebránilo ve svátečním dopoledni sednout na vlak či do auta a vyrazit vstříc čtyřem dnům dobrodružství a společných zážitků.
Dobrodružný už byl samotný příchod na faru, kde se ukázalo, že kvůli nějaké chybě v komunikaci se po budově proháněl pán a vymalovával jednotlivé místnosti, což by s přítomností tlupy dětí mezi dvěma a pěti roky věku šlo jen dost těžko dohromady. Pán tedy s povzdechem uznal, že práci musí až do nedělního odpoledne přerušit, a pak jsme se už mohli ubytovat a začít s přípravou oběda. Protože některým malým strávníkům trvala konzumace téměř ještě déle než nám jeho příprava, rozhodli jsme se, že nebudeme stresovat a holt oželíme návštěvu malého železničního muzea v areálu bývalé výtopny, které bylo toho dne u příležitosti státního svátku mimořádně otevřeno. Místo výtopny jsme po krátkém odpočinku vyrazili do místního lesoparku, kde se dětem naskytla možnost se do sytosti vydovádět na všelijakých atrakcích, od jízdy na zavěšené pneumatice přes plazení tunelem až po hromadné houpání na visuté síti. Ačkoliv zejména posledně jmenovaná atrakce nevypadala zrovna bezpečně, čemuž právě nepřidalo ani Řepovo zaujetí vložené do houpání všech dětí naráz, nikdo si bebí neudělal a celá skupina se po nějaké době spokojeně vypravila zpět na faru. Jako obvykle Řepa po cestě přesvědčil část skupiny vydat se zkratkou, díky čemuž se druhá část skupiny dostala do cíle výrazně dřív – takže od starých časů se toho zase až tak moc nezměnilo.
Večeře a následné uložení robátek na kutě proběhly v zásadě bez problémů a tatínkové se mohli oddat zasloužené partičce mariáše – šlo nám to jako zamlada, některé návyky se zkrátka zadřou pod kůži hluboko. Ale pocit odpovědnosti u starých pánů přeci jen převážil a my se vydali dlouho před půlnocí spát.
Ranní mlha neslibovala kdovíjaké počasí, ale nakonec se dopoledne ukázalo sluníčko, takhle měla vypadat i další dvě rána. Poklidnou snídaní, v jejímž rámci je nutné zmínit Šafiho luxusní míchaná vajíčka, a hraním si na farní zahradě jsme poklidně strávili dopoledne a následně jsme se po obědě rozhodli zkusit štěstí s výtopnou, i když měla mít zavřeno. Třeba se nám podaří alespoň zahlédnout nějaké staré mašinky přes plot, řekli jsme si. Pro některé děti byla zážitkem už samotná procházka k výtopně, ono jít po mostě vedoucím přes hustě využívanou dálnici se člověku nepoštěstí každý den. Na druhé straně mostu se už otevíral výhled do areálu výtopny, jako první nás zaujal vrak jednoho ze starších typů autobusů. Při příchodu k oplocenému areálu jsme zjistili, že vstupní brána je do široka otevřená, takže jsme příliš nedbali cedule zakazující vstup a vkročili do místní variace království černokněžníka Zababy. Po chvilce jsme v labyrintu starých silničních i kolejových vozidel zahlédli skupinu místních pracovníků, pro jistotu jsme se zeptali, zda se tu můžeme porozhlédnout. Bylo nám řečeno, že pokud si koupíme vstupenky, tak beze všeho. Sedmdesát pět korun za dospělého se může zdát na první pohled moc, ale nakonec i nejekonomičtěji uvažující členové naší skupinky souhlasili, že to za ty peníze stálo.
Od pána, ze kterého čišelo zaujetí pro věc, jsme se nejen dozvěděli, k čemu vlastně taková výtopna dříve sloužila, ale také, jak dlouho to trvá, než se studený kotel parní lokomotivy roztopí natolik, aby lokomotiva mohla vyjet na trať, kolik sdružení provozující výtopnu musí ročně platit drahám za pronájem polorozpadající se budovy, a v neposlední řadě, k čemu je dobrá točna. Protože toho dne byly v muzeu naplánovány nějaké práce na vozidlech, která bylo nejprve nutné přesunout na dílenskou kolej, naskytla se nám možnost se povozit na posunovací lokomotivě, čehož jsme samozřejmě rádi využili. Dětem bylo dokonce dovoleno si v kabině mašinky vyzkoušet zahoukání. Pánův syn nás (teda děti) pak ještě povozil na ruční silou poháněné drezíně a následně děti zaujal vystavený mikrobus značky Ikarus – Maďaři zjevně v 80. letech zvládali vyrábět nejen ikonické dýchavičné kloubové autobusy. Kdo chtěl, mohl si vyzkoušet posezení za volantem, i pro některé tatínky bylo zajímavé vyzkoušet si mechanický označovač jízdenek, který byl v mikrobuse umístěn. Alespoň zvenčí jsme si prohlédli ještě spoustu dalších vozidel, mají tam toho k vidění opravdu hodně. Někdy se tam určitě s dětmi ještě vrátíme.
Zpracovat všechny dojmy z návštěvy muzea se zjevně ukázalo jako náročné, soudě aspoň podle nejmladšího účastníka akce, který usnul dokonce ještě během večeře, doslova uprostřed sousta. To jsme samozřejmě náležitě fotograficky zdokumentovali a následně nahlásili jeho mamince, ta z toho prý nebyla úplně nadšená. Postupně jsme uložili i ostatní děti a následně byli postaveni před jednu z klíčových otázek celého pobytu – byť to někteří z nás nečekali, podařilo se nám už v pátek večer dopít sud a bylo tedy nutné vyřešit otázku, co a kolik budeme pít ve zbývajícím čase. Provizorně jsme to vyřešili nákupem petek z místního výčepu a na další den jsme domluvili, že Šafi dojede koupit sud menší, zato plný.
Sobotní ráno jsme měli zpestřený ječením poplašné sirény hned o osmé hodině. Rychlý pohled oknem na ulici ovšem ukázal, že z místních se nikdo zvukem sirény nevzrušuje, zjevně to patřilo k místnímu koloritu. S mírným zpožděním oproti původnímu plánu Šafi dovezl domluvený sud a nám tak opět nic nechybělo. S dětmi jsme na zahradě hráli různé soutěže, do kterých se statečně zapojil i Melíšek, i když při běhu ve dvojicích musel na krok svého parťáka udělat asi tak dva a půl kroku svého a ve výsledku při každém pokusu doběhnout ke stromu a zpět strávil více času na zemi než během, ale na dobré náladě mu to neubralo. Protože bylo hezké počasí, rozhodli jsme se venku i obědvat, sekaná s bramborovou kaší na čerstvém vzduchu všem moc chutnala a velký dík patří Kubovi za to, že si dal tu práci z mletého vyrobil sekanou domácí.
Na odpoledne jsme plánovali opékání buřtů, i to se setkalo s velkým úspěchem, některým dětem dokonce opečený buřt zachutnal natolik, že tatínkům zbyl jen suchý chleba. Protože děti jsou děti, vymohly si i opékání maršmalounů. Nářkům nad bolavým bříškem jsme nevěnovali větší pozornost, bříško prostě občas zabolí, zejména po zpucování celého buřta.
K večeru ovšem bylo bolavých bříšek několik a i některým tatínkům nebylo úplně nejlépe, takže jsme zrušili původně plánované společné sledování pohádky a přikusování pop-cornu a šli poměrně brzo spát.
V noci toho nikdo moc nenaspal. Zjevně se mezi námi vyskytl nějaký ten rotavir nebo jak se tenhle sajrajt jmenuje, každopádně na záchodě se dveře netrhly a kdo zrovna měl to štěstí, že svírání útrob nepotrápilo jeho ani potomka, snažil se usnout při zvukové kulise rychlých kroků po chodbě, dávivých zvuků, mlácení dveřmi, pouštění sprchy a dalšího doprovodu dávajícího tušit závažnost stavu věcí.
Ráno na nás musel být pohled, že bychom mohli z fleku vytvořit sérii ilustračních fotografií do skript předmětu Epidemiologie. Oproti původnímu hrdinnému plánu zajít společně do kostela (což bylo v podstatě přes ulici, díky tomu, že jsme bydleli na faře) se na ranní mši dopotácela jen hrstka účastníků. Průběh bohoslužby naštěstí žádná střevní ani jiná příhoda nenarušila, o to se nicméně postaral Viktor, který se chopil madel svého kočárku a suverénně si to zamířil prostředkem kostela k oltáři. Panu faráři budiž přičteno ke cti, že jej z míry nevyvedl ani Viktorův pokus překonat i s kočárkem stupínek a sledovat proměňování z nejbližší blízkosti.
Sice jsme den předem uvažovali ještě o kratší procházce po okolí, ale nakonec jsme byli rádi, že se nám podařilo zamaskovat alespoň nejhorší stopy po tom, co na faře v noci probíhalo. Ačkoliv málokdy měla nějaká campamentí akce takhle smutné zakončení, shodli jsme se, že šlo o povedenou akci, kterou si někdy v podobném formátu jistě zopakujeme.
Martin Koumák