Kalendář akcí

srpen

4 - 17 Tábor

Facebook


Kronika akcí

Reportáž a fotky ze čtvrtého drsoně

Byl deštivý večer, pozdní máj... a my jsme právě vystoupili z vlaku na lovosickém nádraží. I ti největší optimisté mezi námi začali připouštět, že v ponurých předpovědích norských meteorologů by se mohlo skrývat zrnko pravdy.

Po krátké zastávce v nádražní restauraci se všech sedm členů výpravy (Atlet, Matěj, Martin, David, Vítek, Vojta a já) vydalo směrem ven z města, které bylo skutečně "dlouhé jak Lovosice". Nápadné podchody a kryté nadjezdy, na něž jsme cestou narazili, daly vzniknout debatě na téma, jestli se náhodou nejedná o utajovanou linku metra.

Navzdory dešti jsme byli rozhodnuti nezastavovat, dokud nenajdeme opravdu hezké místo na spaní. Ušli jsme tak mnohem více, než jsme původně plánovali; teprve v mírném kopci pod Košťálovem jsme nalezli téměř rovný plácek v jehličnaté části lesa. Roztáhli jsme tedy plachtu a ulehli jsme ke spánku. Pár nespokojených mravenců nám v tom rozhodně nemohlo zabránit.

Ráno nás překvapilo poměrně příznivé počasí. Po snídani jsme sbalili ležení a vyrazili na zříceninu hradu Košťálov. Kopec, který jsme přitom museli vyšlápnout, byl poměrně příkrý; lze tedy pochopit, že Kaplířové ze Sulevic hrad v 16. století přestali používat a raději si dole ve vesnici postavili pohodlný zámeček. Z rozpadlých hradních zdí byl krásný výhled do okolí. Tehdy ještě většina z nás netušila, se kterými terénními útvary se v nejbližší době seznámíme zblízka. Pokrytí mobilním signálem nebylo optimální, ale podařilo se nám nahrát jednu skupinovou fotku na Facebook.

Obce, jimiž jsme procházeli, působily poměrně ospale. Jen ve Vlastislavi jsme narazili na otevřený krámek, kde jsme se mohli krátce občerstvit. V Chrastné jsme doplnili zásoby vody a krátce potom jsme potkali dvojici nadšenců, kteří se štětci a kyblíky barvy dávali do pořádku turistické značení. Za Děkovkou jsme vystoupali na Oltářík, abychom si prohlédli zříceninu Hrádku. Nebo jsme možná vystoupali na Hrádek, abychom si prohlédli zříceninu Oltáříku – s těmi jmény to bylo nějaké složité. Skupina starších turistů se nás snažila přesvědčit, abychom kromě Milešovky, která se majestátně tyčila na obzoru, podnikli výstup i na Lipskou horu, která se (rovněž majestátně) tyčila mezi námi a Milešovkou. Výstupů jsme sice pro tento den již měli dost, ale červená cesta nás na Lipskou horu stejně zavedla, když nás přinutila stoupat po jejím strmém, bahnitém, kluzkém úbočí. Notně unaveni jsme doklopýtali do Kocourova, kde jsme konečně narazili na otevřenou restauraci. Než jsme ale stihli spořádat všechny předkrmy, polévky, hlavní chody a zákusky, obloha se výhružně zatáhla a připomněla nám, co slibovaly předpovědi. Rychle jsme tedy dojedli a pokračovali jsme k Milešovce, abychom mezi Šibeníkem a Kamencem postavili ležení. Vzhledem k mizernému počasí jsme usoudili, že výhled z Milešovky by nestál za nic, a výstup jsme odložili na neděli. Jako náhradní program jsme zvolili návštěvu restaurace U Mušketýra. Zde jsme se také setkali s Řepou a Markem, kteří odpoledne zdárně dokončili své povinnosti volebních komisařů a vyrazili za námi.

Ranní výstup na Milešovku byl namáhavý, ale stál za to. Z vrcholu jsme překvapeně sledovali, kolik jsme toho doposud ušli. Ještě lépe jsme to pak samozřejmě viděli z rozhledny. Když jsme se na chvíli usadili na lavičkách u občerstvení, všimli jsme si, že manažerem veškerého zásobování je chlapeček zhruba kytičkového věku, který jednotlivé úkoly deleguje na náhodně vybrané kolemjdoucí. My jsme byli poveřeni hlídáním stavebního kolečka, které sloužilo k převážení sudů.

Nemohli jsme se ale zdržet dlouho, protože jsme před sebou měli ještě dlouhou cestu a věděli jsme, že vlak nepočká. Ještě jsme doplnili vodu u Mušketýra a pak jsme přes úbočí Ostrého zamířili zpátky do Lovosic. Čekání na vlak do Prahy nám zkrátily hamburgery v nádražním bufetu.

O.K.

Fotky zde