Letošní Drsoň měl stejné pořadové číslo jako jeden z nejslavnějších králů v dějinách, a i když se o něm na rozdíl od zmíněného monarchy nebudou ještě za tři sta let točit filmy a psát romány, tak aspoň něco málo by se z něj na paměť budoucím generacím zachovat mělo. A i toho slunce bylo poměrně dost.
Leč vezměme to popořádku a začněme klasicky v pátek odpoledne, kdy se na hlavním nádraží nacpali do vlaku Atlet, Ondřej Koumák, bratři Španělové, Řepa, Kuba S., Matěj a z Brna dorazivší Kuba K. Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že ve výčtu účastníků chybí autor těchto řádků, což má své prozaické vysvětlení v tom, že ten vyrážel ze své domovské Plzně na místo setkání v Českých Budějovicích samostatně. Pročež může být o první fázi cesty řečeno jen velmi málo, neboť výpovědi jednotlivých účastníků a jejich názory na spolucestující v kupé se dosti lišily, nadto nebyly ve své úplnosti publikovatelné. Ale jak jsem vyrozuměl, cestu kamarádům zpestřil jakýsi Daniel, který si k nim přisedl se slovy „Máte tady volno? Mě vyhodili z vedlejšího kupé, že moc smrdim.“ Někdy člověk ocení, že na rychlících mezi Plzní a Budějovicemi jezdí ještě ty staré vagony, kde lze podobný problém řešit stáhnutím okénka…
Na nádraží v Budějovicích jsem měl pocit, že podle hlasitého projevu slyším své kamarády ve spojovací chodbě mezi nástupišti, k mému překvapení se však ukázalo, že šlo o zcela jinou partičku lidí, kdovíproč navlečenou do mnišských hábitů. Zkuste si představit, že by se potkalo osm bratrů Tucků z filmů a seriálů o Robinu Hoodovi. Že se nejedná o ostatní účastníky Drsoně, jsem definitivně pochopil v okamžitě, když začali sborově vyřvávat „Sparta! Sparta!“, protože něco takového by Atlet ve skupině pod svým vedením v životě nedopustil. Skupinka bohužel mířila stejným směrem jako my, takže jsme měli o zábavu po zbytek cesty osobákem do Krumlova postaráno. Vedle rozjařených mnichů Tucků se do motoráku nacpala ještě skupina slečen v jakýchsi prapodivných růžových šatičkách a kromě nich samozřejmě i spousta normálních cestujících. Naštěstí jsme ještě nestihli vypít všechno, co jsme s sebou měli, takže jsme tento poslední úsek cesty zvládli bez újmy na zdraví.
Po vystoupení v Krumlově, kde samozřejmě vystupovalo kromě nás zhruba tak devadesát procent cestujících včetně obou zmíněných partiček, jsme strategicky rychle zabrali stůl v místní nádražce a ještě lehce podpořili růst HDP, než se nám stanou okolní lesy na dva dny domovem. Pokus podpořit růst HDP nákupem v místní večerce ztroskotal na skutečnosti, že večerka zavřela správně vesnicky nekompromisně úderem sedmé večer, tedy pouhé čtyři minuty po pravidelném příjezdu vlaku, což se při nejlepší vůli nedalo dost dobře zkombinovat. Nu což, když někdo vydělávat nechce, nutit ho nebudeme, řekli jsme si a vyrazili do přírody. První metry a kilometry to vždycky šlape pěkně, nějakým zázrakem se mi dokonce podařilo dostat se do čela pelotonu, po chvíli se ovšem ukázalo, že opojeni tou nezvyklou rychlostí chůze jsme minuli nenápadnou šipečku naznačující další směrování turistické trasy kamsi do lesa a kopce. Tím se naplnila platnost biblického „první budou posledními a poslední prvními“, ale evangelisté při psaní nějak zapomněli zmínit pocity těch, kteří se takovýmto manévrem náhle ocitnou na chvostu dění. Nejsou to pocity příjemné a úplně vás nepotěší ani moment, kdy se v kopci náskok těch vepředu stále zvětšuje, to mi můžete věřit (vyzkoušeno za vás). Cestu nám zpestřila komunikace s opožděným členem výpravy Martinem M., který nestihl odjezd vlaku v Praze, musel vzít zavděk autobusem a následně za námi dorazit. Trošku jsme si nebyli jisti, jestli někde nedošlo ke komunikačnímu šumu, tzn. zda správně pochopil, že „hledat zelenou“ znamená najít značky zelené turistické trasy a nikoli láhev plnou dvacetiprocentní lihoviny, a zda si instrukce, kudy má od nádraží vyrazit, vztáhne ke správnému, tedy vlakovému a nikoli autobusovému, nádraží, ale nakonec to vše dobře dopadlo.
Naštěstí úsek plánovaný pro první večer Drsoně nebývá nikdy moc dlouhý a my jsme poměrně brzy dorazili k zamýšlenému nocovišti. K našemu překvapení bylo toto nocoviště vybaveno několika zvláštními dřevěnými konstrukcemi, které ze všeho nejvíce připomínaly postele – prostě obdélníková vyzdvihnutá plošina, zakončená na obou kratších koncích zkosenými, nahoru stoupajícími stěnami. Ne všichni o spaní na nich projevili zájem, s argumentem, že dřevo je tvrdší než tráva, ale za sebe musím říci, že to bylo velmi pohodlné (což se pravda trochu vylučuje se slovem „Drsoň“, ale správný zálesák umí využít možností, které se mu v přírodě nabízí).
Ulehčeně jsme obsadili přilehlý altánek a pustili se do obvyklé debaty o všem a ničem, do které se vzhledem k probíhajícím eurovolbám protentokrát dosti neobvykle vmísila politika. Ne že bychom se jeden po druhém přiznávali k tomu, koho jsme volili, ale historky o tom, jak někteří z nás volili na poslední chvíli s krosnou na zádech, ještě se vraceli domů pro volební lístky a málem kvůli tomu nestihli vlak, přeci jen na Drsoni nezaznívají moc často. Jakýmsi zpětně už nerekonstruovatelným oslím můstkem jsme se dostali i k jedné svatbě sympatizantů undergroundu, která vešla do obecného povědomí jednak tím, že ženich zvládl před obřadem ztratit prstýnky, jednak tím, že přímo během obřadu začal jeden z přítomných nahlas zmiňovat jednotky belgických dobrovolníků z druhé světové války. Někdy v průběhu této živé a přínosné debaty jsme přivítali Martina, který nás nakonec skutečně našel, a poté, co jsme odhlasovali, že v noci nebude pršet, jsme se uložili všude možně po okolí.
Jenomže málokteré hlasování dopadne tak, jak by si člověk představoval (ono stačí si vzpomenout na výsledek těch zmíněných eurovoleb). Takže zatímco záblesk uprostřed noční oblohy kdesi daleko v dálce dokázal jen vyvolat jakousi těžko formulovatelnou úvahu v unaveném mozku těch, kdo zrovna v danou chvíli bděli mezi dvěma výpravami do říše snů, jemně padající deštík, který se spustil o něco později, už dokázal v některých vyvolat nefalšovanou paniku a přimět je k bleskovému úprku pod střechu zmíněného altánku (tak bleskovému, že na místě zanechali ležet karimatku, což se na kvalitě následného spánku jistě podepsalo). Naštěstí se nakonec ukázalo, že šlo jen o malou a krátkou přeháňku, která na našich spacácích a další vybavení mnoho škody nenapáchala, a my se mohli do rána v klidu vyspat.
Tedy za předpokladu, že pojem ráno ohraničíme zhruba dobou okolo tři čtvrtě na sedm, kdy po turistické stezce vedoucí kolem nás prošly první dvě nedočkavé turistky se psem. Rozlepujícíma se očima jsme nevěřícně sledovali, kolik dalších lidí kolem nás v takto časnou dobu projde či projede, a frekvence kolemjdoucích nám dosti komplikovala takové ty klasické činnosti, které tak nějak ke vstávání patří. Alespoň snídani jsme si nenechali zkazit, i když občas nějaký kolemjdoucí pes zkoušel, zda by přeci jen něco nevyloudil. Co stojí v tomto kontextu za zmínku, jsou samozřejmě dvě věci, které ovšem zkušené účastníky Drsoně i čtenáře reportáží z něj už nemohly překvapit: Davidova mokakonvička na kávu, podávanou letos na irský způsob, a především neopominutelná Samanthina bábovka, na kterou jsme se mnozí těšili už od okamžiku, kdy jsme se předchozího večera ujistili u Řepy, že Samantha na nás za poslední rok nezanevřela. Takže Ti za ni, Samantho, opět moc děkujeme a rozhodně si nenech zkazit radost nejmenovaným zlým jazykem, který ironicky prohlásil, že nám ji pečeš jenom proto, aby ses o sobě dočetla v reportáži. (Ale je fakt, že pokud by se našla jiná zdatná kuchařka, která by se o sobě chtěla na tomto místě za rok něco dočíst, tak tohle je dobrý tip, jak toho docílit.)
Příjemně naladěni a najedeni jsme vyrazili vstříc prvnímu ze sobotních cílů, rozhledně na vrchu Kleť. Toto místo bylo většině z nás známé už z dřívějška, protože sem kdysi směřoval i jeden z výletů v rámci táborů konaných na Olšině (jak ten čas letí – vždyť naposledy jsme tam byli na táboře přesně před deseti lety…). Vzpomínky na to, jak jsem tenkrát nemohl přijít na to, jak se ze sedačkové lanovky odpoutat, a málem jsem stanicí na Kleti projel a sjel zase dolů, přispěly k dobré náladě a my ani moc nevnímali únavu a sílící sluníčko. Na posledním kopcovitějším úseku to pravda chvíli vypadalo, že náš zadní voj bude předstižen skupinkou jakýchsi aktivních důchodců, ale nakonec jsme se nenechali zahanbit a uhájenou čest následně v kleťské hospodě náležitě oslavili. Někteří po chvíli odpočinku ještě vyrazili na rozhlednu, někteří se uvolili hlídat batohy, ale když jsme začínali cítit, že už uhájenou čest slavíme příliš dlouho a přísun pitiva a klobás začíná být lehce kontraproduktivní, nechali jsme si od jedné paní udělat společnou fotografii a vyrazili po druhé straně Kletě zpátky do nižších poloh. Sice zazněly určité kritické hlasy, proč jdeme delší a povlovnější cestou, když je možné z Kletě sestoupit přímo v trajektorii zmíněné lanovky, která z nějakého důvodu byla v době naší návštěvy mimo provoz, ale argument, že v tom případě bychom nešli přes pramen Chlumeckého potoka, se ukázal býti silnějším, než by se na první pohled zdálo. Ne že by na tom potoce bylo něco extra, ale doplnit lahve čistou pramenitou vodou se nepodaří pokaždé. Jinak by se při líčení tohoto úseku cesty daly jen opakovat nářky nad cyklisty, svištícími nám bez varování do zad. To je vážně takovej problém si koupit za pár korun zvonek?
V Podluží u spodní stanice lanovky jsme udělali stejnou chybu jako před rokem a bez zájmu prošli kolem otevřeného kiosku. Asi tušíte, co následovalo: první hospoda po cestě byla uzavřená z důvodu konání soukromé akce, druhá vůbec nebyla na místě, kam na ni odkazovala cedule z hlavní cesty, v třetí měli jako jediné jídlo v nabídce guláš (nic proti němu, ale to fakt není jídlo, kterým se chcete naprat, když na vás celý den svítí sluníčko a plánujete ještě urazit x kilometrů) a teprve ve čtvrté se na nás usmálo štěstí, byť to tedy bylo s odřenýma ušima: dorazili jsme v půl druhé a kuchař měl ve dvě padla. Lidé, kteří dorazili jen chvíli po nás, už měli smůlu. Vzhledem k tomu, že ve stejné budově se nacházela i volební místnost, šel pak kuchař asi pomoct komisi počítat hlasy nebo co. Každopádně nám se ještě objednat podařilo a David dokonce dokázal přesvědčit paní servírku, aby mu po oficiální zavírací době kuchyně udělala ještě zmrzlinový pohár. Celkově byla paní moc milá a dokonce nám doplnila vodu do lahví na baru, abychom s lahvemi nemuseli složitě manipulovat nad umyvadlem na záchodě (to, že si první průzkumníci pátrající po oné místnůstce spletli dveře od záchoda s dveřmi od zmíněné volební místnosti, ponechme stranou).
Protože do zmíněné holubovské hospody vedla cesta převážně směrem dolů, nebylo velkým překvapením, že po obědě nás čekalo stoupání, které bylo táhlé, táhlé a ještě táhlejší. Což v žádném případě není míněno jako kritika, k Drsoni to patří, ale naše skupinka se začala stále více trhat. Že jsem se opět ocitl v závěru pelotonu, mě až tak moc nepřekvapilo, ale při stoupání na další z klíčových bodů výpravy, vyhlídkové místo Kluk, začínalo být jasné, že něco není zcela v pořádku. Na rozcestí pod zmíněným Klukem, kde jsem s několika dalšími čekal na ty, kdo se vyrazili pokochat výhledem, mě sice probrali mravenci, kteří se vyhrnuli z pařezu, na který jsem se při odpočinku posadil, ale po dalších pár metrech chůze jsem opět něco ztrácel na ostatní pomalu větší vzdálenost, než jakou jsme od posledního místa odpočinku (nezaměňovat prosím s místem posledního odpočinku) urazili. Bohužel s námi nebyl MUDr. Klán ani jiný fundovaný zdravotník, takže už asi zůstane navždy nevyřešeno, jestli mi chůze po nechráněných úsecích na silnici přivodila úpal nebo úžeh, ale z tohoto posledního úseku sobotní cesty si vybavuji jen to, jak se Řepa a po něm Kuba K. snažili udržet mou pozornost jiným směrem než tím, jak se mi začíná dělat zle, a srdnatě udržovali konverzaci, ačkoliv jsem moc dobře tušil, že reflexe posledního ročníku Světa knihy pro ně nepředstavuje nejzábavnější téma konverzace. Stalo-li se kdesi vepředu něco zajímavého, už se to asi nedozvíme, ale patrně ne, protože další den nikdo žádné zajímavé zážitky nezmiňoval. Všichni asi mysleli hlavně na to, abychom dorazili do cíle dříve, než přijde meteorology slibovaná bouřka apokalyptických rozměrů.
Když jsem dorazil na sobotní nocoviště i já, už byla v plném proudu stavba plachty, která nám měla poskytnout útočiště před řáděním živlů. Což byla silná motivace přivázat plachtu na co možná nejvíce místech co možná nejpevněji – což se pro změnu dalšího rána stalo silnou motivací k nadávkám a klení nad pevně utaženými uzly, které bylo přísně zakázáno uřezat.
Leč nepředbíhejme. Sobotní večer se proměnil ve správnou chlapskou družbu trvající dlouho do noci, já z toho teda nic neměl, protože jsem ležel pod plachtou a uvažoval, jestli se okamžikem, kdy zavřu oči, odeberu do Morfeovy náruče nebo rovnou do Hádovy říše, ale ráno nebylo těžké se ze stavu tváří ostatních dovtípit, jak a hlavně jak dlouho večer probíhal. Ale musela to být skutečně vydařená akce, protože i sama bouřka raději změnila směr, aby se nám vyhnula, a byť nás plachta přeci jen před deštěm ochránila, do nějakých apokalyptických rozměrů to mělo rozhodně daleko.
Tak jsme se i druhého dne probudili relativně do sucha. Ale ono ani kdybychom měli věci mokré, tolik by to nevadilo, protože soudě podle zvuků, které vydával, Ondřej celou noc řezal dříví, takže by nebyl problém všechno případně usušit. Mně už sice taky bylo dobře, možná i lépe než mnohým ostatním, ale Atlet pro jistotu vybral sklonově nejpříznivější a spíše kratší variantu trasy do cíle, takže jsme se snídaní nemuseli nikam spěchat. Nakonec se nám podařilo dojíst a dopít většinu toho, co jsme měli s sebou, kromě nejnutnějších zásob vody na cestu, a po sbalení plachty, což, jak jsem naznačil výše, se rychleji a snáze popíše než udělá, jsme vyrazili na poslední úsek cesty. Někteří nedočkavci si dokonce vyhledali v aplikaci cestu do cíle, jímž byla restaurace u železniční zastávky Vrábče (což, jak každý znalec českého venkova ví, neznamená nutně, že se nacházela v obci Vrábče), a hlasitě protestovali, pokud Atlet dospěl k závěru, že je z nějakého důvodu třeba se z této trasy odchýlit.
Protože Drsoně neplánuje žádný nezkušený teoretik, dorazili jsme do vytyčeného cíle akorát ve chvíli, kdy sluníčko už zase začínalo připalovat nad rámec toho, co ještě lze označit za komfortní. V jídelním lístku většinu z nás zaujala položka s názvem „XXL řízek“, což byl skutečně flák masa, pod který by se ve školním atlase schoval snad celý Sovětský svaz, ale tak musíte uznat, že jsme si ho svým výkonem skutečně zasloužili. Čekání na vlak jsme si ještě zpestřili snahou pomoci Řepovi vybrat jméno pro dalšího potomka, ale protože předpokládám, že tyto řádky čte i Samantha, nepřijde mi úplně vhodné jí ty nejlepší návrhy sdělit tímto způsobem. Snad mohu jen prozradit, že jsme při této odpovědné, namáhavé a záslužné činnosti zabrousili dokonce i do etruské, staroegyptské a asyrské jazykové oblasti, ale Řepa se přesto nezdál být s našimi návrhy spokojen. Tak se holt necháme překvapit.
A pak už nezazvonil sice zvonec, ale výstražné zařízení u přejezdu, a bylo jasné, že se blíží motorák, který nás zaveze zpět do Budějovic, kde se naše cesty opět rozdělily. Velmi doufám, že „pražská“ skupina se ve vlaku opět nesetkala se svým známým Danielem…
Takže příště už to bude popatnácté, ale to neznamená, že to pro někoho nemůže být poprvé. Ostatně oba naši letošní nováčci si celý pochod užili a i navrátivší se „ztracený syn“ Martin Š. zalitoval, že po prvním Drsoni tuto akci nějak ztratil na tolik let ze zřetele. A pod plachtu se nás vejde hodně, nebojte :-)
Martin Koumák