Slivice se nachází necelých padesát kilometrů od Prahy. Dalo by se tedy čekat, že nebude těžké se tam dostat. Ale natvrdlost některých dopravců a jedna malá železniční výluka dokázaly změnit jednoduchou cestu na napínavou okružní výpravu, ze které by měl radost i Jules Verne.
Každoroční předtáborové víkendové akce se letos zúčastnilo dvacet dětí – Klárka, Vojta, Kája, Matěj, Kačka, Emička, Jáchym, Jonáš, Kristýnka, Toník, Štěpánek, Matouš, Barborka, ještě jeden Jáchym, Majda, Lukáš, Kubík, Róza, Betynka a Natálka. Doprovázelo je devět vedoucích – Lucinka, Hanka, Martin, Vojta, David, ještě jeden Vojta, Richard, Kačka a já.
V pátek večer nás uvítala krásná dvoupatrová farní budova. Rozdělili jsme si místa na spaní, navečeřeli jsme se a šli jsme na kutě. Ráno jsme se nasnídali, rozřadili do oddílů a začali prohledávat farní zahradu. Vítr zde totiž rozfoukal barevné papírky, které po složení daly dohromady obrázek rytíře. Potom jsme vyrazili směrem k Milínu; během cesty jsme plnili různé úkoly, napsané na papírcích z druhé strany.
Před Milínem jsme potkali rytíře, smutně bloumajícího po rodovém hradě. Ukázalo se, že se jedná o křižáka, který se nedávno vrátil z výpravy do Svaté země. Zjistili jsme i důvod jeho smutku – během tohoto tažení byl oloupen o rodový poklad. Nabídli jsme mu pomoc; chvíli se zdráhal, protože si nebyl jist, zda dokážeme podniknout tak náročnou výpravu, vypátrat poklad a v pořádku se vrátit. Uspořádal tedy rytířský turnaj, během kterého jsme předvedli svou sílu, odvahu a hbitost. Tím jsme získali jeho důvěru a on nám popsal, jak se dostaneme do Jerusaléma.
Hned po obědě jsme tedy vyrazili. Do Jerusaléma to bylo opravdu daleko a cestou jsme navíc opět museli splnit několik úkolů. Když jsme konečně vypátrali sídlo lupičů, museli jsme je obelstít a pak poslepu projít bludištěm. Ale výsledek stál za to – podařilo se nám získat všechny rytířovy vzácnosti a pak je zase donést zpátky do Slivice. Tam už na nás čekala večeře, po které jsme se uložili ke spánku.
V noci prý někdo hrozně chrápal, ale já jsem spal tvrdě a nic jsem neslyšel, tak nevím, jestli je to pravda. Po snídani jsme vyrazili do Milína na mši. U příležitosti Dne dětí a blížícího se konce prázdnin pan farář rozdával perníky a dětská vysvědčení se samými jedničkami. Hned po návratu ze mše jsme začali uklízet a chystat svačiny na cestu do Prahy. Mezitím přišel rytíř, poděkoval nám za záchranu pokladu a uspořádal ještě jeden turnaj, v němž se vyznamenaly zejména sourozenecké dvojice.
Cesta do Prahy byla podobně klikatá jako cesta z Prahy. Nicméně závěrečná jízda vlakem byla poměrně komfortní, a to zejména zásluhou paní průvodčí, která neváhala bez přestání přesazovat cestující z místa na místo, až nakonec všechny děti měly kde sedět.
Fotky zde