Kronika akcí
Březnový výlet byl pojat poněkud netradičně. Ostatně, dobrodružství se dá prožít nejen na horách či v lese, ale i přímo uprotřed našeho krásného hlavního města, konkrétně v prostorách Národního muzea Proto jsme se tentokrát nesešli na žádném autobusovém ani vlakovém nádraží, nýbrž přímo u sochy svatého Václava. Bohužel podobný nápad měli i příslušníci dekadentní mládeže a dokonce i několik neméně dekadentních důchodců. Poté, co se nám podařilo rozeznat, kdo patří k nám a kdo k demonstrantům, jsme se společně přesunuli do fronty vedoucí k pokladně. Zatímco dva nejmenovaní obětavci stáli ve frontě a drželi místa ostatním, děti se pod vedením vedoucích a několika rodičů přemístily do blízkého parku, kde si krátily čas hraním známé hry Hu tu tu tu. Po nějaké době jsme se konečně dostali dovnitř, vyřešili menší problémy se vstupenkami a každé dítě pak obdrželo svůj papír se soutěžními otázkami typu „Kdy bylo Národní muzeum vlastně založeno,“ „Kolik vede schodů až do nejvyššího patra“ nebo „Jaké nádraží se nachází v bezprostřední blízkosti muzea?“ (Rád bych upozornil, že jsem se na přípravě otázek nijak nepodílel, jak by snad někoho mohlo při pohledu na tu poslední napadnout). Dospělí si zatím prohlédli minivýstavku věnovanou třicátému výročí vzniku Charty 77, jeden to z hlavních cílů naší návštěvy.
Když děti víceméně úspěšně a správně zodpověděly všechny otázky, sešli jsme se u vchodu do expozice Lovci mamutů, kde následovalo další kolo prohlídky i s ní spojené soutěže. Otázky, na které bylo třeba zjistit odpověď, se samozřejmě týkaly právě života lidí v pravěku. Všechny odpovědi bylo možné najít na výkladových panelech, jako problém se ovšem ukázalo nalézt ze zmíněné expozice východ (pro dramatičtější efekt byl totiž vchod a zároveň východ zamaskován úplně temnou chodbou, vedoucí do/z tmavé, velmi spoře osvětlené místnosti). Alespoň si všichni trochu pocvičili svou schopnost pohybu v naprosté tmě, což se bude na táboře jistě hodit.
Postupně všichni odpovědi našli, takže jsme se vydali do kancelářských prostor našeho sdružení v Opletalově ulici. Zde už na nás čekal Luďa, bez jehož technické zručnosti by byla další část programu značně obtížná. Podívat se na nějaký film totiž neznamená vždycky jen strčit kazetu do videa:-). Zatímco Luďa s Matějem řešili menší technické potíže, ostatní odhlasovali na jaký film se vlastně budeme dívat. Nejvíc hlasů získal Madagaskar, takže na Dobu ledovou 2 a Roboty možná dojde jindy.
Následoval závěr celodenní soutěže. Každý účastník měl sdělit ostatním, jaké otázky musel zodpovědět a jak si s tímto úkolem poradil. Úkol zvládli bez větších potíží všichni, a proto také všichni byli po zásluze odměněni.
Protože se již zmiňované technické potíže ukázaly býti většími než se zpočátku jevily, rozdělili jsme se na dvě skupinky a každá měla předvést nějaký pravěký rituál. Zajímavé je, že se obě družstva inspirovala zrovna rituálem pohřebním. Zatímco družstvo pod vedením Kuby Vokurky znázornilo bitvu mezi dvěma nepřátelskými tlupami a následně pohřeb padlých bojovníků, skupinka, jejíž vedení bylo svěřeno mně, zobrazila pouze samotný pohřební rituál, zato však podstatně detailněji – nechyběl plápolající oheň, šamanské zaříkávání ani ukládání milodarů. Dle výroku „odborné“ poroty to byl právě důraz na detailnost, který naší skupince přinesl vítězství.
A pak už jen občerstvení, samozřejmě nesměl chybět popcorn, bez kterého se přece nedá dívat na film, že? A pochopitelně film Madagaskar. Po jeho skončení jsme se rozloučili s dětmi a s jejich rodiči a po krátké a decentní oslavě Dne svatého Patrika jsme se i my rozešli domů.
Martin Koumák
Fotky
zde
