Kronika akcí
Přiblížily se Velikonoce, nejvýznamnější svátky roku, na které je vhodné se duchovně připravit. Nejlépe se takhle připravuje daleko od všeho dění se skupinou kamarádů, proto jsme po poměrně krátké době opět vyrazili mimo Prahu. Složení přihlášených účastníků se neustále měnilo, někteří prohlašovali, že nepojedou, aby si to pak zase rozmysleli, a někteří definitivně z důvodu nemoci odpadli. Nakonec se nás na Černém Mostě v pátek odpoledne sešlo devět: Vojta s Kačenkou, Verunka, David, Řepa, Lukáš, Jitka a naše sourozenecké duo. Úspěšně jsme díky brzkému srazu umístili svá zavazadla do prostoru k tomu určenému a zabrali místa. Náladu jen trochu zkazil řidič autobusu, který dětem rezolutně zakázal po dobu cesty svačit. Naštěstí jsme seděli téměř úplně vzadu a autobus se zaplnil lidmi stojícími v chodbičce, takže na nás nebylo vidět. Zákaz nezákaz, naše žaludky si řekly o své.
Řidič si ovšem nedal pokoj. Těsně předtím, než jsme měli v Semilech přestupovat, zastavil v dosti nepřehledné zatáčce a začal Lukáše plísnit za to, že seděl s nohami přes sebe. Při přestupu si obě strany ulehčeně vydechly, ale to jsme nevěděli, co se stane za okamžik. Museli jsme totiž přestoupit na místní autobus do Bozkova (opravdu jsem na ten háček nezapomněl), jenže jsme netušili, ze kterého štaflu pojede. Zamířili jsme tedy tam, kde stálo nejvíce lidí, nastoupili do dotyčného autobusu a… nevěřili vlastním očím. Jak jsme taky mohli vědět, že v Semilech se jinde z autobusu vystupuje a jinde do něj nastupuje, když ten autobus má Semily jen jako nácestnou zastávku? Zkrátka a dobře jsme stáli v autobuse, který jsme asi před dvěma minutami opustili. Řidič začal měnit barvy v obličeji, až připomínal diskokouli blahé paměti, a uklidnil se teprve, když zjistil, že cílem naší cesty je Bozkov a „tam vás vodveze ten, co stojí za mnou.“ Nastoupili jsme tedy do správného autobusu a vydali se na okružní cestu po Semilech (urazit šestikilometrový úsek Semily-Bozkov trvá této lince 20 minut, takže jsme měli dost času si všechno zajímavé po cestě prohlédnout). Na jedné ze zastávek si Lukáš všiml plakátu lákajícího k návštěvě koncertu skupiny Kryštof v sobotu večer, shodou nepochopitelných okolností a náhod zrovna v Bozkově. Tím bylo o sobotním večerním programu rozhodnuto.
Zatím byl ale stále ještě pátek. Podle plánu jsme vystoupili u bozkovského kostela a po nezbytném přepočítání se jsme se přesunuli na místní faru, kde nás už očekával místní farář, otec Krzysztof. Rozdělili jsme do pokojů, vybalili věci, shromáždili jídlo, navečeřili se a vůbec vykonali takové ty klasické ubytovávací věci. Po večeři za námi přišel otec Krzysztof, obeznámil nás s místními reáliemi („obchod má otevřeno tehdy a tehdy, jeskyně jsou už otevřené, cesty zablácené a podnebí studené“), doporučil nám nejvhodnější trasu plánovaného sobotního výletu a dojednal podrobnosti našeho pobytu. Poté jsme ještě připravili zítřejší oběd (guláš), Řepa odvyprávěl menším dětem jednu ze svých proslavených pohádek a poměrně brzy jsme šli všichni spát.
Ráno jsme v rozumnou dobu vstali, společně posnídali a podle rady otce Krzysztofa vyrazili do
bozkovských jeskyní. Pokud jste o nich dodnes neslyšeli, nemusíte se za to stydět – my jsme na tom byli podobně. Ovšem na prohlídce jsme se dozvěděli, že se jedná o největší (protože jediné) dolomitové jeskyně v celé ČR a po Koněpruských jeskyních jde o druhý největší jeskynní komplex u nás. Pokud se někdy do těchto končin dostanete, jeskyně určitě navštivte.
Po prohlídce jsme vyrazili na plánovaný okružní výlet přes Roztoky a Jesenný. Jak se můžete přesvědčit ve fotogalerii, cesta byla střídavě pokryta vrstvou bláta a sněhu, takže jsme byli vděční za každý metr, který zůstal za našimi zády. Vrchol všeho byl, když jsme dorazili k nějakému místnímu potoku s podivným jménem Všemenda nebo tak nějak, který se zákeřně rozvodnil a překonat ho bylo lze pouze za použití těžké techniky, kterou jsme pochopitelně s sebou neměli. Po krátké telefonické konzultaci s Alanem, který má poblíž chatu a proto zná okolní krajinu asi nejlépe, jsme se poraženě vydali po silnici zpátky do Bozkova. Jinudy než přes momentálně rozvodněný potok se totiž do Roztok dojít nedalo.
Vrátili jsme se tedy do Poutního domu, přivítali Matyáše, který měl ráno nějaký fotbalový zápas a proto k nám byl dovezen až teď, snědli guláš a pak se přesnunuli na faru. Zde nám otec Krzysztof pustil krátký film o
zjevení Panny Marie v La Salette. Po filmu následovala diskuze, zápis do pamětní knihy a sobotní program jsme následně završili v místním kostele soukromou mší svatou. Byl to věru úchvatný zážitek a ti, kdo s námi nebyli, mohou jen tiše litovat.
Ze soboty pak už mnoho nezbývalo, povečeřeli jsme tedy, zahráli si pár karetních her a Lukáš s Jitkou pak vyrazili na již zmiňovaný koncert kapely Kryštof do místní sokolovny. My ostatní jsme za pomoci další z řady Řepových pohádek dali děti spát, chvíli si povídali a o něco později než včera šli také na kutě. Ráno jsme klasicky opět vstali (co taky pořád psát o tom, co se děje ráno, když jsou všechna rána prakticky stejná a liší se jen svým chronologickým určením) a po snídani vyrazili na mši svatou. Pak už byl čas jen na krátkou procházku k místnímu léčivému prameni, oběd a následně jsme zahájili taktické vyklízení pozic, známé jako úklid. Rozloučili jsme s otcem Krzysztofem, slíbili, že opět někdy přijedeme, a vydali se na tentokrát přímý autobus, který nás v podvečer přivezl zpět na Černý Most.
Martin Koumák
Fotografie
zde Jedno krátké
video. Jedná se o záznam hry, která byla zejména mezi dětmi velmi populární.
