Kronika akcí

Celkem nás jelo jedenáct: Petr, Luďa, Jarka a Koumáci v jednom autě, Bohouš s Matějem a Wykostějem ve druhém a ve třetím OT s Káčou Urbi a Lucinkou. Vyjeli jsme jako obvykle v pátek odpoledne a abychom děti ráno pořádně překvapili, zajistil Petr nocleh v jednom autokempu poblíž. V občerstvovacím zařízení v této obci jsme se zkompletovali a pak nám Bohouš začal vysvětlovat, o čem zítřejší hra bude, co bude kdo dělat, časový harmonogram a takové ty nezbytnosti. Ukázalo se, že rozdělit role bude poněkud těžší, neboť mnoho lidí si nárokovalo zcela specifické podmínky, které bylo nutno zakomponovat do výsledné podoby hry (třeba prohlášení jisté osoby, že musí být v klidu na jednom místě, aby se mohla učit dějiny světové animace). Nakonec se nám podařilo vše doladit a domluvili jsme si budíček na ráno, konkrétně na sedmou hodinu, což sice všichni schválili jako nutné a rozumné, ale každý tajně doufal, že se časový plán uzpůsobí nastalé situaci neboli se budíček posune na normálnější hodinu. Tyto naděje byly ale přesně v 7:00 zmařeny orchestrem mobilních telefonů, takže se nedalo dělat nic jiného než vstát, sbalit věci a vyrazit do blízkých Netolic na snídani. Tam si každý koupil v místním krámku něco malého na zub (většinou housku, rohlík nebo koláč) a pak jsme se přesunuli do lesa poblíž DDŽ, kde se měla hra odehrávat. Tady jsme se rozdělili na ty, co měli vést oddíly (OT, Petr, Bohouš a Wykostěj) a na zbytek, který měl dětem zadávat úkoly. Vedoucí potom odjeli do domova a my se vydali na svá stanoviště. Mnohým způsobilo menší šok množství mravenců vyskytujících se v lese, že se chvílemi ani nechtělo věřit, že jde o chráněný druh. To naštěstí ještě netušili, že podobně bohatý bude les i na klíšťata.
Každý se tedy dostal na přidělené stanoviště a jal se vyčkávat příchodu družstev. Nevím, jak na tom byli ostatní, ale já jsem se prvního družstva dočkal po hodině a tři čtvrtě, což bylo vzhledem k tomu, že hra měla trvat tři hodiny, poněkud zvláštní. Děti plnily různé úkoly jako trefovat se kamenem do plechovek, podlézat provaz, odhadnout vzdálenost od určitého bodu, ale i luštit doplňovačky nebo vyjmenovat co nejvíce měst od písmene "P". Krátce po jedné hodině hra skončila a všichni jsme se vydali na cestu do domova, ale zaskočil nás déšť, který byl sice meteorology předpovídán, ale my jsme se utěšovali, že se určitě spletli. Nespletli. Petr s Bohoušem proto pro nás přijely auty, takže díky jim jsme naštěstí nezmokli tolik.
V dětském domově na nás už čekal oběd v podobě polévky, guláše s rýží či pečivem a melounu. Dosyta jsme se najedli a začali připravovat odpolední část hry, ve které měly děti zjistit, že kupci (=vedoucí), kteří si je najali, aby jim pomohly nalézt jistý, na čtvrtiny rozdělený magický štít, ve skutečnosti fandí zlu a že bude tedy třeba je porazit v rozhodující bitvě (pokud by Vás zajímala celá legenda hry, tak je tady).
Po vstřebání prvotního překvapení se děti nadšeně vrhly do staré dobré bitvy na stužky, ale protože my jsme se mohli oživovat u magického štítu a oni ne, nezdálo se, že by měly velkou šanci na vítězství. Ale pak se dovtípily, že musí porušit celistvost štítu, a jakmile se jim podařilo získat jednu z jeho čtyř částí, jeho magická moc se ztratila a potom už nebyl žádný problém zlo porazit.
Děti však byly k neunavení a po skončení hry si s námi chtěly zahrát fotbal, na což po menším oddechu někteří z nás přistoupili (OT a Koumáci). Hra byla dosti zajímavá, především díky hřišti, které bylo předchozím vytrvalým deštěm změněno na plochu připomínající více bazén než hřiště na cokoliv, takže mnohá přihrávka byla zastavena louží vody a mnoha hráčům podjely na kluzkém povrchu nohy, když se snažili zabránit protivníkovi ve střelbě. I přes tyto obtíže to ale byl moc pěkný zápas, ve kterém hráli všichni naplno, což se projevilo i poměrně vysokým skóre 7:7. Jen velmi nerady se děti přesunuly do jídelny na večeři.
Mezitím ale Petr s Luďou a Wykostějem připravovali program na večer: promítání fotbalového utkání Česko-Nizozemsko na projekční plátno. Tento plán byl sice zpočátku ohrožen velkými potížemi při přijímání signálu ČT 2, ale to se nakonec podařilo vyřešit. Po vyhlášení výsledků hry, kterou vyhrálo družstvo OTeho, a po rozloučení se s Bohoušem a Lucinkou, kteří museli odjet zpět do Prahy, se začalo s projekcí. Všichni, my i děti, nadšeně povzbuzovali české fotbalisty a zklamaně hučeli, když přálo štěstí Holanďanům. S výsledkem zápasu (3:2) jsme byli všichni spokojeni, jen někteří tvrdili, že náš tým měl na víc. Rozhodně se ale nikdo nerozčiloval.
Když pak byly děti poslány spát, přesunuli jsme se do vyhrazených pokojů a ještě krátkou dobu zpívali a podobně, ale poměrně brzy jsme šli spát také. Mimo jiné proto, že jsme zamýšleli odjezd na devátou ráno. To byla pochopitelně naprostá utopie a ve zmíněnou hodinu nás Petr teprve budil. Sbalili jsme svoje saky-paky, nasnídali se, rozloučili se s dětmi a vyrazili ve dvou autech směr Praha.
Po pár kilometrech jsme ale ještě zastavili, protože jsme nedokázali odolat nabídce jahod, prodávaných u silnice. Mnozí z nás si jedno či dvě balení koupili a teprve pak jsme vyrazili dále směrem domů.

Fotky zde

Martin Koumák