Kronika akcí

Párty pro sponzory v DDŽ 3. - 5.9. 2004

Jako poděkování sponzorům, kteří pomohli "našemu" dětskému domovu Žíchovec po ničivých povodních v roce 2002, se konala v dotyčné instituci menší zahradní párty, na jejíž organizaci jsme se podíleli i my.
Podívejte se na povedené fotografie. Z různých logistických, časových a jiných důvodů jsme se rozdělili do několika skupin a tak někteří přijeli do DDŽ již v pátek večer a někteří v sobotu v poledne. My, kteří jsme jeli už v pátek (Petr, Ondřej, Viktor, Líza, Myška, Andrea, Lukáš, Luďa a já, snad jsem na nikoho nezapomněl), jsme na místo dorazili asi tak v devět večer, dohodli se s paní ředitelkou na zítřejším programu, připravili si místa na spaní a pak ještě krátce debatovali, co bude všechno potřeba zítra dělat a kdo si vezme co na starosti. Když bylo všechno dohodnuto, šli jsme spát, neboť brzy ráno (snad v osm nebo tak nějak) byl naplánován příjezd profesionálních stavitelů stanu, který byl zamýšlen jako jakési centrum celé slavnosti a který bylo nutné teprve postavit.
Ráno jsme tedy vstali (první samozřejmě Lukáš), nasnídali se a Petr pak poučil místní děti o tom, co se to vlastně bude dít, proč se to bude dít a čeho by bylo dobré se vyvarovat. Poté jsme se rozdělili a každý se začal věnovat svému úkolu. Mimo jiné bylo potřeba vyrobit a vhodně umístit uvítací "plakát", rozvěsit po příjezdové cestě informačně-navigační cedulky, zkompletovat zvukovou aparaturu, připravit panely s fotografiemi z povodní a spoustu podobných věcí. Pomalu se přiblížilo poledne a dorazila další skupinka lidí - Anča s Jarkou, Káča s Tomášem, OT s Káčou Urbi, Melánie s Bárou, Hipík s Vlaďkou, Lucinka, Veronika, Karolínka, Řepa a Honza Šafránek.
Krátce před dvanáctou si vzal Ondřej auto a s několika zájemci z řad místních dětí se vydal k hlavní silnici, aby všechny hosty upozornil na vcelku nenápadnou odbočku vedoucí k domovu. Hosté poté dojeli na improvizované parkoviště (to fotbalové hřiště, na kterém se při naší minulé návštěvě odehrála "poslední bitva"), kde byli mnou uvítáni a taktně vyzváni k zaparkování a následnému přesunu do vlastního dětského domova po vlastní ose. Vysílačkou, které nám rozdal Luďa, jsem pak poslal dolů upozornění, že hosté jsou tady, a ti pak byli přivítáni samotným uvítacím výborem, tzn. Petrem a paní ředitelkou.

Okolo půl druhé byl zahájen program. Petr ještě jednou uvítal všechny hosty, pak pronesli své poděkování Růženka, paní ředitelka Danková a pan Karel Matějka, starosta obce Strunkovice nad Blanicí, pod kterou Žíchovec spadá. Následovala různá vystoupení místních dětí, mj. zpěv dívčího souboru a především ukázka (tuším že) akrobatického rokenrolu v podání sourozeneckého dua Roman + Lucka. Toto vystoupení bylo na mimořádně vysoké úrovni a ocenění si zaslouží i proto, že oba účinkující se všechny triky a pohyby naučili pouze samostudiem.
Poté si opět vzal mikrofon Petr a sdělil hostům, v jakých skupinkách a v jakém pořadí se vydají na prohlídku budovy dětského domova pod vedením vychovatelek, které se uvolily pro role průvodců.
Asi tak ve čtyři hodiny, poté, co si všichni hosté prohlédli interiéry domova, se konalo na všech pozvánkách avizované překvapení. Kdo jiný než Petr si opět vzal mikrofon a začal vysvětlovat, jak povodeň způsobila proměnu celého domova v menší rybník a že nyní nadešel čas s následky povodní definitivně skoncovat a symbolickou poslední rybu vrátit zpět do vody, kam patří. Všichni se přesunuli k nedaleké Blanici, kde se Viktor s Ondřejem chystali k vypuštění zmíněné ryby - samozřejmě kapra. V duchu nejlepších táborových tradic se pochopitelně muselo pro kapra zvolit nějaké jméno - jako vždy to, které bude nejvíc slyšet. Patrně tušíte, jaké jméno zvítězilo - ano, opravdu byl šupináč pojmenován Kanec. Na tváři některých hostů bylo vidět jisté udivení; asi si říkali, co je to za praštěné jméno pro rybu. Kanec (kterému bylo stejně úplně jedno, jak jsme si ho pojmenovali) pak byl za cvakání fotoaparátů a vrčení kamer slavnostně vhozen do vody, čímž byly skončeny veškeré rekonstrukce po povodni.
Po této symbolické tečce už nebyl ustanoven žádný další pevný program - kdo chtěl nebo musel, mohl jet domů (Myška, Káča, Tomáš, Anča), kdo chtěl, povídal si s dětmi, hrál se fotbal i pozemní hokej, na kolečkových bruslích i bez nich, tančilo se, jedlo, pilo, hodovalo, to všechno svědomitě zachycované Lukášem na digitální foťák. Tak vesele uběhl zbytek odpoledne i večer a když už byla příliš velká tma, zahájilo se filmové promítání. Jako předfilm posloužil krátký film z nedávné expedice na Slovensko, vizuálně i hudebně stylizovaný do 20. let, známý pod názvem Tank. Jako samotné představení byli promítnuti Piráti z Karibiku - Prokletí Černé perly.
Ráno jsme zase vstávali velmi brzo. Tentokrát proto, že jsme měli ještě z Prahy informace, že v devět hodin ráno je mše v nedalekých Strunkovicích. Jaké však bylo naše rozhořčení, když jsme se dostavili na místo a na vratech kostela visel změněný pořad bohoslužeb - místo 9:00 až v 11:30.
Vydali jsme tedy do Prachatic s nadějí, že v tak velké obci přece nějaká mše musí být. Nebudu vás napínat, prostě nebyla. Lukáš se proto šel zeptat do místní informační kanceláře, kdy a kde jsou poblíž mše, ale dostalo se mu jen odpovědi ve stylu "to já nevim, nás platí město a ne církev, vlastně jste první člověk, co se mě tu na to ptá a vůbec, já jsem ateistka a z těhle věcí mam husí kůži." Nakonec nám někdo poradil nahlédnout do místního plátku jménem Listy Prachaticka (nebo snad Prachatické listy), že prý je tam uveden seznam všech bohoslužeb v okolí. Po společné úvaze, pleníce mezitím místní cukrárnu, jsme se rozhodli pro dětskou mši v obci jménem Záblatí.
Tam se stalo něco, co jsme opravdu nečekali: místní pan farář se nás hned ve dveřích zeptal, zda umíme hrát na kytaru a pokud ano, zda bychom nechtěli dělat hudební doporovod celé mše. Tak jsme udali Petra, ten si vzal z auta kytaru a celá mše se pak nesla ve znamení táborových hitů jako Pojďte ke mně všichni, Apoštolská a Koho včelky chválí. Mimochodem, trochu zarážející bylo, že kostel byl poměrně zaplněný, ale děti, pro které byla bohoslužba určena, tam byly asi čtyři. Později jsme se dočkali vysvětlení, že ve vsi byla zrušena škola, což způsobilo odliv dětí, ale mše je stále vedena jako dětská.
Po mši nás pan farář pozval do sakristie, kde nám ukázal mimořádně staré a nádherné nástěnné fresky, na které se prý přišlo náhodou při rekonstrukci a elektrifikaci kostela. Živě se zajímal, odkud jsme a kdy zase přijedeme a doporučoval nám všemožné pamětihodnosti v okolí, ale bohužel jsme je museli všechny kvůli našemu plánovanému brzkému odjezdu oželet.
Když jsme se vrátili do domova, sbalili jsme si věci, rozloučili se s dětmi i jejich vychovatelkami a rozděleni do několika aut jsme vyrazili směrem na Prahu.

Martin Koumák

Zde si můžete přečíst, co o této akci napsaly Listy Prachaticka.