Bylo to velký a moc a nejvíc a úplně hafo krásně. Sraz byl na Hlavním nádraží v 16:50. Po dostavení se nového kamaráda jsme byli kompletní. Jmenoval se Roman a přišel k nám, aby se s námi seznámil, jelikož pojede i na tábor. Hned na to jsme seděli ve vlaku a už jsme se nudili. Ondřej si koupil bagetu, což se ukázalo jako velice nemoudré, protože z ní vzápětí zbyl jen obal. Cestou jsme se všemožně bavili, popřípadě někteří obětaví jedinci obstarávali povyražení těm ostatním. Po jednom přestupu jsme strategicky opustili vlak o jednu zastávku dříve, abychom vzápětí mohli zasadit smrtelnou ránu nepříteli a zároveň si protáhnout nohy, protože není nic horšího, než riskovat natažení svalu hned na začátku výpravy. A tak jsme šli a šli a šli a šli, až jsme našli telefon značky NOKIA. „Dobrý den………… tak čekáme u té a té budky“. Chvíli ticho a už tu byl otec postižené osoby: „Já ho zflákám, to jsem nevěděl, že existují ještě poctiví lidé!“- (tím myslel zjevně nás). S pocitem hrdosti jsme tedy vyrazili dále. Cestou jsme už jen dočerpali vodu a všemožně rozebírali vše od politiky až po čistotu záchodků ve vlaku, přičemž jsme si mysleli, jak nám to úžasně pálí. HLE - ani jsem se nevzpamatoval a už vedoucí grupy velel: „Tady se usadíme a ráno zase potáhneme dál“. Potom jsme rozložili ležení a „skoro hned“ jsme šli spát.
Ráno bylo strašné. Vůbec se nám nechtělo pryč. No ale po krátkém přemáhání jsme se zvedli a vyrazili dále. Cesta ubíhala velice pomalu, proto si každý hledal zábavu, jak mohl. Káča se chvíli ostatním rozplývala nad tím, jak vůbec neumí vyprávět příběhy a když už nás to rozplývání přešlo, tak šel každý po svých dál. No a najednou jsme všichni seděli na vysokém kopci a odpočívali. Pak jsme pro změnu vyrazili na další pochod a každý dělal, co mohl. Jo, cesta byla dlouhá. A ještě delší pro Davida, jelikož měl malé pohorky. To se potom blbě chodí, věřte mi! Tak jsme se chvíli placatili a uviděli jsme občerstvení. Jen tak jsme kolem neprošli, to si nemyslete!!! Hezky jsme si tam hačnuli a začali obědvat. A potom si většina lidí šla něco koupit, hmmmmmm tam to ale vonělo klobáskami. Také tam byli „zajímaví lidé“ , ale o těch radši jindy. Pak jsme se zvedli a pokračovali dál. Ťapali jsme statečně, přičemž jsme cestou zjišťovali třeba to, že celé Brdy jsou stejné. Chata - hádali jsme: „Roubenka“ nebo snad „Červenka“? Ani jedna z nich. Smůla! Tuhle chatu jsme ještě neznali. Usedli jsme do jejího stínu a vnímali volání divočiny.
Tu nádheru přerušil až Ondřej, který vzal Davida kratší cestou do seníku, ke kterému jsme celou cestu směřovali. My jsme se však museli také zvednout, protože by nám Káča jinak utekla (a to jsme nechtěli).
Cestou jsme to vzali přes jeden veliký kopec, abychom zjistili, že se musíme vrátit na cestu, kterou jsme opustili. To vše za deště. No, já vážně myslel, že mě klepne.(Vždyť ten kopec byl tvůj návrh, Řepo - pozn. O.K.) Tak jsme se plahočili dál a šli jsme vážně dost pomalu. Až jsme dorazili k místu, kde jsme se měli setkat s Lucinkou, Tomášem, no a s kým jiným než s Myškou. Ti tam však nebyli, proto jsme za nimi museli šlapat další kus cesty. Společně jsme se pak vydali, tentokrát už přímo, k seníku. Při tom, jak jsme šlapali, jsme si toho hodně sdělili.
Jenom chudák Lucinka. Obětovala se a cestou brala chroští na podpal + hezké kamínky (bylo toho věru dost). Když jsme dorazili, opekli jsme buřty, pokecali a hup do spacáků.
Ráno jsme nevěděli, co s jídlem, tak jsme ho prostě většinu snědli! Že jsme potom ale byli plní! Uklidili jsme a vyrazili na nádraží. Cestou se oddělili David, Káča, Tomáš a Lucinka, protože tam měli schované auto. My zbylí (já, Myška, Ondřej Plch, Koumáci, Roman, Julián) jsme došli na zastávku, odkud nám jel autobus. Cesta do Prahy, ač s několika přestupy, byla jinak klidná. Nikdo nezvracel, neproklínal, uvnitř nepršelo (venku taky ne), a autobusy také kupodivu věděly, kudy mají jet. Prostě krásný výlet.
Řepa
Fotky zde