Kalendář akcí

srpen

4 - 17 Tábor

Facebook


Kronika akcí

Výlet na Kokořínsko 23. - 25. 5. 2003

Jako každý rok, i letos na jaře jsme se vydali strávit víkend do lesů - pod širák. Psalo se datum 23. - 25. května 2003.
Místo: Kokořínsko.
Vyráželi jsme tentokrát z trochu netradičního místa, Nádraží Holešovice, protože právě odtamtud nám jel autobus na Mělník, někteří účastníci měli problém najít místo srazu, někteří dokonce přišli pozdě, ale nakonec jsme se všichni v pořádku sešli. Nastoupili do autobusu a dokonce našli i volná místa odpovídající našim místenkám. Ale ještě nás čekal jeden důležitý úkol, a to, zatímco měl autobus čekat v Mělníce, nějakým způsobem zajistit, aby právě do něj přistoupila Míša, která tam na nás čekala, protože vzhledem k místu jejího bydliště (Mělník) by se jí nevyplatilo jezdit předtím do Prahy. To se povedlo, Míša nastoupila, a tak jsme mohli jet dál a dál a dál, až jsme dojeli do zapadlé vesničky jménem Zakšín, která byla naším cílem.
Bohužel nebyla cílem autobusu, kterým jsme cestovali, a tak se opakovala známá situace, kdy jsme se pokoušeli co nejrychleji dostat naše zavazadla, oblečení, proviant a všechny členy výpravy ven z autobusu, což způsobilo velmi různorodé reakce ostatních cestujících, mezi nimiž nejspíš převládala úleva, že už jsme konečně pryč. Naštěstí byla tentokrát situace zjednodušená tím, že každý měl jenom plus mínus jedno zavazadlo.
Takže jsme vystoupili (přímo u místního hostince, což vedlo k jistým poznámkám, ohrožujícím morálku skupiny), zorientovali mapu a vydali se na cestu po žluté značce, šli jsme úzkou pěšinou do kopce, s kopce, do kopce, s kopce, až jsme došli zase k silnici a zjistili jsme, že jsme po ní vlastně celou dobu mohli jít. Cesta byla ještě zpestřována tím, že Ondřej měl přijet asi dvě hodiny po nás a někdo vymyslel, že mu budeme cestu značit červenými fáborky, aby nezabloudil (jako bychom nevěděli, že Ondřej to stejně nejspíš vezme přímo). Dál se už ale cesta stáčela přímo nahoru do kopce, směrem ke skalnímu útvaru, zvanému Pustý zámek.
Když jsme se tam zhruba padesátistupňovým stoupáním dostali, našli jsme ceduli s nápisem, podle nějž tam měla být na skále nějaká zřícenina. Skutečnost ale byla taková, že to byl mnohem víc ‚pustý‘ než ‚zámek‘. Tak jsme se vydali dál do kopce, cestou jsme samozřejmě pilně označovali cestu. Když začala jít cesta konečně trochu po rovině, došli jsme ke křížku, u kterého nám Lucinka oznámila, že teď musíme jít pro změnu zase prudce s kopce po pěšině, odbočující z hlavní cesty, abychom se dostali ke skalnímu převisu, kde jsme měli přenocovat.
Sestup netrval příliš dlouho a převis tam skutečně byl, dokonce celkem komfortně vybavený: Bylo tam ohniště, kolem něj čtyři lavice a vedle nich krásné rovné místo na spaní. Když jsme byli všichni na místě, s úlevou jsme odložili batohy a začala příprava večeře. To zahrnovalo i nošení dřeva na oheň, což ovšem bylo značně ztížené skutečností, že v okolním lese se vyskytovalo až na pár chvályhodných výjimek asi tolik použitelného dřeva, jako na Národní třídě. Nakonec jsme přece jenom dali něco dohromady a večeře se mohla začít vařit. Mezitím přišel po fáborkách Ondřej (no, ve skutečnosti přišel určitě přímo, jenom to nechtěl přiznat, abychom neměli pocit, že jsme ty fáborky věšeli zbytečně).
Večeře byla brzo hotová, najedli jsme se, Ondřej zahrál na kytaru pár oblíbených písniček, a vůbec – byla to pohoda. Oheň sice dost kouřil, ale zjistili jsme, že kouř si oblíbil Káču, takže ostatním stačilo odsednout si kousek od ní a problém byl vyřešený.
Vstali jsme docela brzo – k údivu většiny z nás. Už nevím, kdo byl první, ale skoro všichni ostatní tvrdili, že vstali, protože viděli někoho u ohniště a mysleli si, že už je nejmíň devět – zatímco bylo asi půl osmé. Takže jsme se taky brzo nasnídali a vyrazili na cestu. Tentokrát bylo naším cílem dojít někam ke Kokořínu a tam se utábořit.
Krajina na Kokořínsku je moc pěkná. Ale má jisté nevýhody. Mimo jiné například to, že pokud se chce člověk někam dostat, tak pokud vůbec existuje nějaká rozumná cesta, zpravidla vede hodně velkou oklikou. Pokud se chce člověk někam dostat aspoň více méně přímo (což byl samozřejmě náš případ – pod vedením Ondřeje), tak musí jít cestou, jejíž výškový profil se dá přirovnat k dřevěné desce, na níž si poněkud agresivní trpaslík s velkým nadšením pro věc zkoušel svou těžkou bitevní motyku. No prostě roviny tam bylo asi tolik, kolik je v okolí Neratovic kopců, přičemž zvlášť v těch nejprudších úsecích zpravidla cesta vypadala jako velký příkop, zasypaný buď jemným pískem, nebo hlubokou vrstvou listí, přes který ležely padlé kmeny a občas byla cesta zpestřena větším balvanem.
Okolní kopce nesly vtipné názvy, jako například: Supí hora, Mravenčí kopec, Roháč, Spálený vrch, Zadní žluč, určitě vymyšlené k povzbuzení turistů. Ne že by to nebylo zajímavé, ale když jsme takovým svahem šli asi počtvrté, tak se nám pomalu začalo zdát, že to už není moc vtipné.
Kolem poledne jsme došli do vesnice jménem Horní Vidim, kde se konal úplně první tábor, kterého se, jako jediná z přítomných, účastnila Káča. Pro ostatní bylo spíš důležité, že se tam vyskytovala hospoda, kde jsme si koupili něco na osvěžení a po chvíli jsme usoudili, že bude nejlepší na návsi před ní, ve stínu stromů, se taky naobědvat.
Když jsme vyrazili dál po modré značce, následovala zase obvyklá členitá cesta, několik stoupání, několik klesání, až jsme došli do vesnice Jestřebice, kde jsme si koupili zmrzlinu, a kousek za ní v lese jsme se zastavili, abychom si odpočinuli po namáhavé cestě – už jsme měli během soboty za sebou asi 16 km. Mezitím Káča zatelefonovala Tomášovi, který kupodivu asi za půl hodiny přijel a pronesl něco v tom smyslu, jako jestli se tady celou tu dobu jen tak válíme, tak jsme radši vstali a vydali se na poslední úsek cesty.
Místo k utáboření jsme našli na skalním bloku u jeskyně Nedamy nad Kokořínským údolím. Krásné místo na spaní v přírodě, s výhledem na hrad, ale mělo (samozřejmě) jistou nevýhodu, a to, že nejbližší zdroj pitné vody byl v kempu dole v údolí asi čtvrt hodiny cesty seshora, a navíc ta voda byla pitná jenom po převaření. Naštěstí jsme měli ještě pár lahví vody s sebou.
Když Tomáš rozdělal oheň, tak nás zase opustil s výmluvou, že nemá spacák. Škoda, když odešel, oheň si začal dělat co chtěl, přes marné snahy mnoha dobrovolníků. Problém byl i s kouřem. Vypadal, že kouří na všechny strany zároveň a dělá mu to hroznou radost. Ale pak si nejspíš vzpomněl, že má kouřit na Káču, a byl klid.
Hlavním chodem večeře byly buřty opékané nad ohněm. S nimi nebyl problém, ale horší to bylo s kotlíkem, který jsme se marně pokoušeli umístit nad oheň do takové pozice, aby se voda v něm mohla teoreticky začít vařit a zároveň aby v dané pozici kotlík teoreticky vydržel do té doby než se uvaří. Nakonec se to, ani nevím jak, povedlo. Na to, že voda (určená na čaj) byla obohacena o uhlíkaté doplňky z hořícího dřeva a tuk z buřtů, opékaných nad ní, jsme radši nemysleli.
V neděli ráno jsme vstávali později než v sobotu. I snídaně proběhla poklidně, protože sešlo z původního nereálného návrhu, abychom šli na mši někdy v osm ráno do kostela vzdáleného asi šest kilometrů. Takže jsme se vypravili na cestu až někdy v jedenáct. Tentokrát byl naším prvním cílem přímo hrad Kokořín. Ten se sice ukázal trochu dál, než se zdálo, ale došli jsme tam v pořádku, zakoupili jsme vstupenky, vylezli na věž a prošli prohlídku palácem.
Protože se někdo zmínil o tom , že by se na zpáteční cestě mohla ve vlaku hrát soutěž s otázkami, vztahujícími se ke Kokořínu, snažili jsme se všichni bedlivě poslouchat, ale nejenom věci přímo související s hradem, ale podle zkušeností z výletu na Sázavský klášter jsme počítali i s otázkami typu: „Jaké měl pan průvodce oči“ (což zrovna v tomto případě nešlo moc dobře určit) a podobně.
Z hradu jsme šli zpátky do údolí a pak zase do kopce, u kterého někdo pronesl výstižnou poznámku „Tudy jsme šli za tenhle víkend už aspoň čtyřikrát“, a dál do kopce, až jsme došli na pole, které už nevedlo do kopce, ale zato na něj pražilo slunce. Po nějaké době jsme došli do vesnice, kde jsme si pro jistotu nechali naplnit všechny lahve pitnou vodou, abychom měli co nést, a pokračovali jsme k úplnému cíli naší cesty, městečku Mšenu, odkud nám měl jet vlak. Když jsme došli na nádraží, dojedli jsme poslední zbytky jídla, včetně různých sýrů, které samozřejmě celé dva dny cestovaly s námi, což na jejich kvalitu nemělo právě pozitivní efekt. Ale sníst se to dalo.
Vlak nám přijel docela brzo. Kupodivu jsme jeli ve směru na Mladou Boleslav. Místa tam bylo dost, zato horší to bylo ve vlaku z Boleslavi do Prahy, kde celá naše skupina stěží našla místa v rámci jednoho vagonu, takže soutěž s otázkami na téma barvy očí průvodce na hradě se nemohla realizovat a byli jsme rádi, když vlak konečně zastavil na Hlavním nádraží v Praze.
Ale přesto myslím, že se nám všem na výletě nejspíš - asi - určitě - každopádně - jednoznačně a nezpochybnitelně líbilo!
Matěj