Kronika akcí

Pololetky na lyžích 30.1. - 2.2. 2003

Letošní lyžařský výlet byl naplánován na pololetky. Celkem logicky, protože nám to umožnilo vyjet už ve čtvrtek odpoledne a strávit tam tři noci. Cílem byla zapadlá obec v západních Krkonoších jménem Jablonec nad Jizerou, místem našeho ubytování tamní fara. Cesta proběhla vcelku dobře, naštěstí bylo možné použít kupodivu zcela přímé spojení autobusem. To bylo také naše štěstí, protože množství našich zavazadel bylo tak velké, že značně přesáhlo k tomu vyhrazený prostor u dveří uprostřed autobusu, což mělo za následek to, že mohutná hromada naskládaných batohů během jízdy expandovala do chodbičky a značně tak ztížila průchod autobusem. Za těchto okolností je celkem jasné, že případný přestup by nebyl příliš příjemný. Naštěstí se bez větších problémů odehrálo i naše vystoupení z autobusu v Jablonci, za ulehčených pohledů cestujících.
Když jsme konečně dopravní prostředek opustili a ocitli jsme se na (řekněme) náměstí, chvíli nám trvalo, než jsme nabrali všechna zavazadla a správný směr a vydali se k našemu cíli, jablonecké faře.
Tam na nás už čekal Viktor s místním farářem, který nás provedl a ukázal nám velkou místnost v prvním patře, kde jsme se měli ubytovat. To se nám bez větších problémů podařilo, načež jsme se konečně navečeřeli. Po jídle jsme se rozdělili na dvě skupiny a hráli jsme hru na hádání filmů podle pantomimy (pokud to někdo nezná, spočívá to v tom, že pokaždé jedna skupina vyšle dvojici dobrovolníků, kterým druhá skupina sdělí název filmu a oni mají za úkol pomocí pantomimy předvést buď název nebo děj filmu svojí skupině, která by to měla během určeného času uhádnout. Druhá skupina se tím baví). Hra měla úspěch, kromě jednoduchých filmů se ale objevily i vyslovené špeky jako 'Elita', 'To neznáte Hadimršku' nebo 'Akta X'.
V pátek ráno jsme byli proti své vůli probuzeni velice brzo přehnanou aktivitou některých mladších členů naší skupiny. Po vydatné snídani jsme se rozdělili na skupinu sjezdařů (pro jednoduchost ji budeme nazývat skupina A) a skupinu běžkařů (nazvěme ji pro zjednodušení skupinou B - tím samozřejmě nechci říct, že by byla nějaká podřadnější, je to čistě rozlišovací označení). Oblékli jsme svoji výstroj a vydali se ke sjezdovce. Ta se naštěstí na rozdíl od minulého roku nacházela docela blízko (to samozřejmě nebylo způsobeno tím, že by ji někdo přestěhoval, ale tím, že jsme byli úplně jinde a jednalo se tím pádem i o úplně jinou sjezdovku). Tato sjezdovka nás (nebo každopádně mě) překvapila docela nízkou cenou a s tím spojenou značnou jednoduchostí používání - takže žádné magnetické karty, ale jednoduše papírky, které zřízenec vybíral od postupující fronty. Trochu nepříjemné na tom bylo, že si člověk musel při každé jízdě lístky vyndávat z kapsy, ale na druhou stranu dřív to tak bylo všude.
Spolu s naší skupinou (skupinou A) se ke sjezdovce vydala i skupina B, a to proto, že dotyční běžkaři se rozhodli vyzkoušet si své běžkařské dovednosti na vrcholku sjezdovky. A protože skupina B měla pochopitelně problémy s používáním vleku, byla nutná pomoc naší skupiny. Jednoduše řečeno, každý sjezdař si vzal jednoho běžkaře do dvojice a vyjel s ním nahoru. Kupodivu se tato akce celkem povedla, (skoro) nikdo z vleku nespadl a když jsme byli všichni nahoře, mohli jsme si konečně oddechnout od skupiny B, kterou jsme nechali nahoře na kopci jejímu osudu, a mohli jsme začít opravdu lyžovat.:-)
Lyžovalo se nám celkem dobře. Sněhu bylo dost, počasí docela pěkné, a tak zatímco si skupina B na vrcholku sjezdovky zkoušela své běžkařské dovednosti, my jsme si na sjezdovce skvěle zajezdili. Sjezdovka nebyla úplně krátká, fronta nebyla úplně dlouhá, prostě byla to celkem pohoda. Odpoledne začala skupina B opatrně sestupovat s kopce a když k večeru konečně dorazila dolů, vydali jsme se zpátky k faře.
Během večera probíhala takzvaná olympiáda, která spočívala v tom, že jsme se rozdělili na tři skupiny a soutěžili jsme v mnoha různých oblíbených disciplínách. Mezi nimi bylo například oblékání co největšího počtu kusů oblečení na jednoho (pochopitelně co nejmenšího) člena skupiny, podlézání napnutého provázku (s tím, že se dotyčný nesmí provázku dotknout a země se smí dotýkat jenom chodidly), ale také například vymýšlení co největšího počtu slov od určitého písmene a vymýšlení smysluplného textu složeného jen ze slov začínajících určitým písmenem. Vzhledem k tomu, že zadané písmeno bylo 'z', tak výsledkem byly místy docela drsné příběhy se značným počtem slov jako zastřelit, zabít, zemřít, zadupat, zakopat, zničit. Ale každá skupina se samozřejmě pokoušela svými příběhy co nejvíc upoutat porotu, takže to bylo celkem pochopitelné. Během noci na sobotu přibyl do našich řad statečný vůdce a mořeplavec, kapitán OT, zvaný Guliver, i se svým doprovodem, Káčou Urbi.
V sobotu jsme se zase vydali na sjezdovku. Skupina B znovu vyjela vlekem na vrchol kopce, ale protože už měli nejspíš své běžkařské dovednosti dostatečně vyzkoušené, vydali se dokonce odvážně na běžkách na výlet pod vedením OTho :-) My jsme si samozřejmě zase skvěle zalyžovali, mimo jiné za použití několika docela dobrých skokánků, které se na sjezdovce vyskytovaly.
Když jsme se vrátili na faru a navečeřeli, začal docela zajímavý program: komponovaný večer na téma horská služba. Nejdřív nám OT názorně na pomůcce - Ondrovi Koumákovi - předvedl, jak se mají voskovat běžky, aby při jízdě s kopce ujížděly dolů a do kopce nepodkluzovaly. Na konci svého odborného výkladu došel k názoru, že stejně člověk zpravidla použije špatný vosk, takže běžky většinou při jízdě s kopce nepodkluzují vůbec a do kopce naopak ujíždějí dolů, a tím pádem je voskovaní vlastně k ničemu.
Po skončení poučného výkladu nám náhle Káča Koro řekla, že má pro nás jistou zprávu a že se máme co nejdřív obléknout a sejít se u vchodu do fary. Tam nám sdělila, že se někde v okolí vyskytuje lyžařka, která je hrozně vysílená a my jí samozřejmě musíme zachránit (horská služba asi ztratila bernardýna nebo spotřebovala své zásoby rumu, případně obojí). Rozběhli jsme se tedy po okolí a brzy jsme objevili bezvládnou postavu ležící na sněhu. Ta byla následně donesena na faru způsobem, který je těžko popsatelný, ale určitě se nevyskytuje v příručkách o zacházení se zraněnými. Postava, která se ukázala být Lucinkou, to kupodivu přežila a dokonce se po dlouhém úsilí a použití mnoha různých netradičních ozivovacích metod probrala.
V neděli jsme vstali o něco dřív, abychom mohli jít na mši. Místní kostel měl výhodu, že byl hodně blízko (což bylo způsobeno tím, že jsme byli na faře), a nevýhodu, že v něm bylo docela dost zima (to bylo způsobeno nejspíš tím, že venku mrzlo a v kostele se netopilo). Každopádně někteří po skončení mše prohlašovali, že venku je tepleji než uvnitř.
Po mši jsme si ještě šli na dopoledne zalyžovat. Počasí bylo stále pěkné, lyžovalo se dobře a skupina B se dokonce obešla bez použití vleku. Prostě užili jsme si to a bylo nám docela líto, když už jsme museli končit. Při poslední jízdě jsme mimo jiné hromadně vyzkoušeli jeden obzvlášť velký skokánek (samozřejmě ne všichni zároveň, ale po sobě), což způsobilo několik obzvlášť efektních pádů do přilehlého křoví.
Když jsme se vrátili na faru, naobědvali jsme se a sbalili si svá zavazadla. Někteří lidé při balení postrádali jisté kusy svého oblečení a naopak několik kusů přebývalo, aniž by se k nim někdo hlásil, ale celkem se to obešlo bez komplikací a my jsme mohli vyrazit na autobus. Ten s mírným zpožděním přijel a tehdy se ukázaly jako oprávněné naše obavy, že se tam nevejdeme. Ze zastávky, kde jsme nastupovali, se totiž nedaly koupit místenky, a podle koncentrace lidí v autobuse bylo jasné, že se tam už příliš mnoho dalších cestujících nevejde. Nakonec se ale přece jenom povedlo velkou část skupiny do autobusu i se zavazadly nějak napěchovat.
Autobus odjel a brzy po tom nás zbylé zbaběle opustil i OT za použití svého dopravního prostředku;-) Takže na autobusové zastávce nás zůstalo pět: Koumák, Líza, Lucinka, Viktor a já. Naštěstí měl jet o nějakou dobu později do Prahy jiný autobus a a tak jsme čekali na něj, přestože padly i takové návrhy, jako že bychom místo toho mohli využít místní hostinec a odjezd do Prahy odložit až v pondělí. Ale druhý autobus přijel docela brzo a když jsme do něj nastoupili, zjistili jsme ke svému potěšení, že je v něm mnohem méně lidí než v tom předchozím. Takže jsme obsadili zadní pětici sedadel a většinu jízdy jsme strávili hrajíce karty.
Cesta zpátky proběhla bez problémů, jenom doprava z Černého Mostu přes centrum byla trochu zdlouhavá, protože ještě moc nejezdilo metro, například já jsem musel čtyřikrát přestupovat, a to jsem jel jenom na Hradčanskou. Ale nakonec jsme všichni, obtíženi lyžařskou výbavou, dorazili v pořádku, i když znaveni, do svých domovů.

Matěj