Kalendář akcí

srpen

4 - 17 Tábor

Facebook


Kronika akcí

Hra po Praze 22. 11. 2003

Jako v předchozích letech se i letos uskutečnila stále oblíbenější (alespoň tak usuzuji podle stoupajícího počtu účastníků) hra po Praze. Na obvyklém místě (Betlémské náměstí) v obvyklou dobu (půl desáté) se sešlo neuvěřitelných 23 dětí plus nějací ti vedoucí a jako bonus do žádné ze jmenovaných kategorií zařaditelný Pinďa, jako obvykle ve velmi netradičním ohozu. Děti si nastříhaly stužky a gumy a následně byly rozděleny do šesti skupinek, pokud možno tak, aby skupinky byly co nejvyrovnanější. Každé dítě pak dostalo od Pindi – Morfea na výběr: mohlo si vzít červenou pilulku a jít domů nebo si vzít modrou a pokusit se spasit svět. Protože si můžete přečíst tyto řádky, je jasné, že drtivá většina zvolila variantu barvy letního nebe (konkrétně všichni). Po konzumaci pilulek se skupinky od sebe oddělily a následně je obešel Pinďa, kterým jim sdělil, že musí porazit jistého zlovolného alchymistu, v jehož démonické mysli se měl zrodit plán na vytvoření jakéhosi pra - Matrixu. Nato je poslal za klíčníkem. Klíčník je pak za úplatu v podobě zarecitované básně provedl branou a děti se ocitly v Praze 16. století. Protože to byly děti chytré a chápavé, brzy pochopily, že musí shánět informace o významných domech po Praze a poznávat jejich historii a od toho že se bude odvíjet další dění. Velmi záhy však zjistily, že Praha 16. století nebyla o nic idyličtější než ta dnešní (ne že by snad Praha nebyla fajn!). Vedle toho, že musely bojovat proti sobě, aby konkurenci co nejvíce poškodily, vynořili se i jiní, ještě horší nepřátelé, kteří vypadali, jako by vyskočili z filmu Matrix. Tito nepřátelé, pro něž se vžilo označení Agenti (podobnost s Matrixem není náhodná), neměli žádné stužky, takže boj s nimi se stal asi tak vyrovnaným, jako když se snažíte kapesním nožíkem zastavit rozjetý buldozer. Po každém setkání s těmito Agenty bylo nutno absolvovat cestu do hovorny kláštera svatého Jiljí, kde bylo jediné místo pro regeneraci herní i faktickou (teplý čaj). Teprve po mnoha půtkách a k nezdaru předem odsouzených bojích se děti dozvěděly, že jistá osoba, která bydlí na jistém náměstí, proslulém parkem plným kriminálních živlů, jim může nějak pomoci. V dané situaci bylo nanejvýš logické, že se děti za touto osobou vydaly procesím, jenže Agenti se o tom nějak dozvěděli také a na onom náměstí si na ně počíhali. Kdybych byl básník, tak bych řekl, že krev zabitých bojovníků dobra tekla proudem a zavazuje všechny muže s kouskem cti v těle, aby následovali jejich příkladu, jenomže básník nejsem, takže se omezím na konstatování faktu, že bylo třeba jít zase do hovorny. Ale předtím děti navštívily onu osobu v jejím bytě a ta jim jedno z nich vyvolila a ten dotyčný pak mohl s jedním z Agentů bojovat na férovku, pokud to vezmeme ze statistického hlediska, že jeden a jeden proti sobě mají stejnou šanci. Když pak Agent v této statistické férovce podlehl, mohli už pak zabíjet Agenty všichni z dané skupinky.

Odpoledne se děti v souladu s instrukcemi od dobrých přátel, pro které zjišťovaly informace o pražských domech výměnou za části nějaké šifry, přesunuly na druhý břeh Vltavy. Protože by už bylo trochu z ruky vracet se stále do hovorny, bylo rozhodnuto, že regenerace bude nově probíhat tak, že se musí náhodným kolemjdoucím zahrát nějaká scénka z historie dopoledne hledaných domů. Přesně v 16:30 se pak děti setkaly s osobou, která jim pomohla v boji proti Agentům. Prozíraví velitelé skupinek mezi sebou uzavřeli příměří a pak se skupinky jaly dramaticky, výtvarně či básnicky znázornit svá dobrodružství, aby dokázaly, že mohou být v boji proti šílenému vědátorovi nápomocny. Jejich básně i divadelní skeče byly velmi podařené, zejména výstup s pracovním názvem Řepa krade měď. Pak se daly dohromady jednotlivé části šifry a začalo se luštit. Posléze děti z šifry vyrozuměly, že by bylo záhodno přesunout se do Vojanových sadů, kde by se snad mělo cosi odehrát. Odehrálo se tam nalezení povražděných přátel, z nichž pouze jeden (či spíše jedna) ještě žil(a). Tato osoba nás pak zavedla na Kampičku do parku, kde mělo dojít k finálnímu zúčtování. V naprosté tmě ( kdo to neví, tak v 16. století ještě neznali elektřinu ani v Praze) se pak nerozborný šik, na jehož bedrech spočíval osud tohoto světa, vrhl do zuřivého boje proti Agentům, pomocníkům zvrhlého alchymisty. Zanechám úvah na téma, co bych napsal, kdybych byl básník, protože básník nejsem, a rovnou řeknu, že to se světem takovým, jaký známe, vypadalo dost bledě. Agenti se neustále regenerovali a dětí, které tuto schopnost neměly, rychle ubývalo. Ani zoufalé akce jejich velitelů, pohybující se na hranici sebevražednosti (jako průlom samotného O. Koumáka nepřátelskými liniemi), nepomáhaly a zdálo se, že se Vy všichni, kteří tohle čtete, probudíte do úplně jiného světa. Nakonec zůstalo bojiště poseto mrtvolami srdnatých hrdinů (že bych přece jen měl v sobě kus básníka?) a mezi nimi zoufale pobíhali ti nejmenší z nejmenších. Ovšem právě tito nejmenší z nejmenších měli čistá srdce a proti tomu se zlu vždy bojuje hůře, takže nakonec dobrá věc zvítězila a alchymistův záměr se nezdařil. Klíčník pak provedl všechny nazpět do naší doby, kde je uvítaly jejich rodiny, jistě je oslavující jako hrdiny.

Martin Koumák

Pokud by snad někoho zajímaly fotografie ze hry po Praze, ať se podívá sem.